Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

The Price for Power

Percy

Probudil jsem ve velmi známé posteli a hlavně v budově, kterou jsem nedoufal, že znovu spatřím. Rozhlédl jsem se kolem a mě připadalo, jako bych tady už nebyl několik desítek let a ne jenom rok. Můj zrak skončil u dalších párů očí, které mě zkoumavě prohlíželi.

„Jak dlouho?" zašeptal jsem a v jejích očích byla poznat znatelná úleva, že jsem v pořádku.

„Týden." Odpověděla mi a já se zahleděl ven z okna. Přál jsem si, abych se už nikdy neprobudil.

„Neměla jsi to dělat." Řekl jsem bez toho, abych se na ni podíval „Měla jsi mě nechat jít nebo mě zabít."

„Dělala jsem všechno proto, abych tě nemusela zabít. Doufala jsem, že za to budeš rád." Řekla trochu naštvaně, ale já jen zakroutil hlavou.

„Tak jsi neměla. Všechny zmíněné možnosti byli lepší, než to co jsi udělala."

„Bože Percy!" vyjekla a podepřela si hlavu „Ty jsi příšerně tvrdohlavý."

„Nic nevíš!" vykřikl jsem a podíval se na Annabeth „Já si všechno pamatuji! Všechno, co jsem jako Nick dělal." Annabeth na mě pohlédla s bolestí v očích „Nemůžu se tady procházet jako by nic, když vím, jak se na mě budou ostatní koukat. Jsem monstrum. Monstrum, které zabíjelo a které si nezaslouží žít." z mých očí se začali řinout slzy a já se nesnažil je nijak zastavit „Já ho zabil Annabeth. Zabil jsem Luka a ten obraz toho, jak ho bodám, už nikdy nezapomenu. Nikdy nezapomenu na to, jak ležel na zemi bez známky života s vědomím, že já jsem toho příčina." S těmito slovy jsem se úplně rozvzlykal. Annabeth si opatrně lehla vedle mě a moji hlavu si dala na hruď. Zatím co jsem jí já vzlykal do trika, ona mě hladila ve vlasech a snažila se mě nějak ukonejšit.

„To zvládneš. MY to zvládneme." Zdůraznila slovo my, ale mně to nijak nepomohlo. Pořád jsem cítil tu prázdnotu v sobě a já věděl, že musím co nejdřív zmizet.

„Chci jít k borovici." Vyhrkl jsem.

„Jsi moc slabý Percy. Měl bys odpočívat." Odporovala, ale já se nechtěl jen tak lehce dát.

„Annabeth... Ať chceš nebo ne, byl jsem nejmocnější pán podsvětí, který kdy žil. Teď jsem nejmocnější polokrevný, který kdy žil." Řekl jsem s jemným úšklebkem „Těch pár kroků zvládnu." Annabeth jen zakroutila očima a neochotně se zvedla. Já přehodil nohy dolů z postele a deku odhodil někam na okraj postele.

„Kde mám nějaké oblečení?" zeptal jsem se trochu v rozpacích, když jsem zjistil, že jsem jenom v trenkách. Annabeth mi začala podávat tričko Tábora polokrevných, ale já ho hned odmítl.

„To si vzít nemůžu a ani nechci." Annabeth s povzdechem vytáhla ze skříně naproti posteli bílé tričko a černé tepláky. S úsměvem jsem si to oblečení vzal a pomalu se ustrojil. Annabeth měla pravdu. Jsem slabý. Skoro jsem se ani nezvládl obléknout. Kdyby mi Annabeth nepomohla, asi bych v tom pokoji byl dlouho. Odhodlaně jsem se chtěl postavit, ale moje nohy mě odmítli poslouchat. S prosbou jsem se podíval na Annabeth a ta mi pomohla na nohy tak, že jsem si přehodil ruku přes její ramena a do druhé ruky mi Annabeth podala hůl.

„Říkala jsem si, že budeš chtít někam jít." Vysvětlila, když mi tu hůl podávala. Pomalu jsme se doklopýtali ke dveřím od pokoje a následně i ke dveřím od hlavní budovy. Jakmile Annabeth otevřela dveře, tak mě osvítilo slunce. Lehce jsem přivřel oči.

„Neříkej mi, že nemáš rád slunce." Zasmála se, když za námi zavírala dveře.

„Ne to ne." Zakroutil jsem hlavou „Jen jsem strávil hodně času v temnotě, takže jsem zapomněl jaký to je cítit na kůži hřejivý pocit slunce. Popravdě mi to i chybělo." Podíval jsem se na Annabeth a následně se na ni usmál.