Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

I disappeared

Moje zelené oči pozorovaly modré moře na březích Miami. Měl jsem na tváři jeden z těch spokojený, ale přitom šílený úsměv. Užíval jsem si ten jemný vítr ve tváři a i to jak mi rozcuchával vlasy. Svlékl jsem si svou červenou košili, kterou jsem měl na sobě bez toho, abych si jí zapínal, jsem si sundal a položil vedle sebe. Postavil jsem se na písek, který byl příjemný už jen, když jsem se na něj podíval. Plavky, které jsem měl na sobě, jsem si upravil a vydal se směrem k moři. Normální člověk by do vody v tuto roční dobu nevlezl, ale já nejsem normální. Jako první jsem dal do vody mou pravou nohu a potom hned levou. Bez žádného pištění nebo rozpaků z ledové vody, jsem pokračoval dál do vody a zastavil se, až když jsem byl ve vodě po pas. Naposledy jsem se podíval na moře, které nemělo konce, a poté se už ponořil do moře. Začal jsem plavat čím dál tím víc do hloubky, dokud se mi nenaskytl pohled na krásné korály a jejich obyvatele. V tuto chvíli jsem se cítil volný a nedotčený nějakou temnotou. Tohle jsem byl já... Kluk, který miloval moře.
„Máš jít ovládnout svět a ne se tady rozplývat nad korálem!"
„Já o to nemám zájem." Řekl bych toho víc, ale zmizel jsem...

„Zatraceně!" rozčiluje se mladík ve svém pokoji a zběsile ze sebe trhá mokré plavky „Tohle se už nikdy nestane. O to se postarám." Konečně ze sebe serve mokré plavky a vydá se do svého šatníku, kde si vyndá černé džíny, modré triko, černý kabát, šedé boty a šedou šálu. Rychle se do toho ustrojí a vydá se ven ze svého pokoje zkontrolovat své vojáky. Postaví se na stejné místo jako před rokem a půl a z výšky pohlédne na své služebníky.
„Už jednou se nám to nepovedlo, protože jsem úplně neschopný!" vykřikl a všichni zmlkli a pohlédli na svého vládce „To ponížení, které jsem zažil, už nikdy nedopustím a to udělám jen tak, že vám dám sílu. Nemůžu bojovat za vás všechny." Mladík se narovná a ruce dá do kapes. Něco si zamumlá a vedle něho se začne spouštět klec, která není prázdná. Byla v ní žena, z které přímo vyzařovalo, že je naštvaná.
„Pokud jste tuto ženu ještě nikdy neviděli, tak vám ji velice rád představím." Vládce se otočí čelem ke kleci a jako na povel se v ní rozsvítí „Toto je Kirké. Jedna z nejmocnějších čarodějnic, která chodí po této zemi. Lepšího snad nenadejte, takže si jí važte." Pohlédne na chvíli na své vojsko a hned poté se zase podívá na Kirké.
„Moje milá Kirké." Usměje se na ni „Dáš mým vojákům sílu, o které se jim v životě nezdálo."
„Ne." Překříží si ruce na prsou, a kdyby to šlo, tak svým pohledem člověk před sebou zabije.
„Ne?!" zeptá se naposledy výhružně únosce čarodějky, a i když poté je odpověď stejná, jen pokrčí rameny a otočí se na odchod „Dokud jsi v té kleci, nemáš žádnou moc." Zákeřně se na ni usměje, a když už je skoro pryč z velkého sálu naposled zakřičí „Dělejte si s ní, co chcete! Hlavně ji nezabijte." Poslední větu řekl tak potichu, že si byl naprosto jistý, že ho nikdo neslyšel, ale jemu to bylo jedno.

Luke

Pomalu jsem otevřel oči. Rozhlédl jsem se po místnosti a zjistil, že jsem v hlavní budově a ležím na nemocničním lůžku. Jako na zavolanou do mého pokoje vtrhnou všichni mí přátelé, a když zahlédnou, že mám už otevřené oči, sesypu se na mě s otázkami typu, jestli jsem v pořádku, jestli mě něco nebolí, nebo jestli nemám žízeň.
„Uklidněte se." Usměji se na ně „Jsem v pořádku, akorát nevím, co se mi stalo." S otázkou v očích se na ně podívám, ale odpovědi se mi od nich nedostalo. Všichni se začali dívat na sebe jako by čekali, kdo začne vysvětlovat a nikdo se do toho moc nehrnul „Tak?" popoženu je a nakonec vjede do pokoje Cheirón.
„Byl tady Percy." Zastavil se u mé postele a ruce si položil na klín, na kterém měl deku.
„Jak to?" vykulil jsem oči „Má držet oblohu."
„Tam je zase Atlas." Řekne Jason.
„Nevíme, jak ho Percy dostal pod tu oblohu, ale víme, že Percy je na svobodě a je nebezpečný." Ujme se slova znovu Cheirón „Potom co se dostal zpod oblohy, přišel sem a z tebe vytáhl Krona." Kývl směrem ke mně „Nevím, jak to udělal a už vůbec nevím, co s tebou udělal a to jsem na tomto světě už dlouho." Řekl smutně.
„Potom si s námi povídal jako starý Percy a řekl nám, že ti vložil pár informací do hlavy o sobě, ale neví, jestli je dokážeš probudit." Řekla bez nadechnutí Hazel.
„Nakonec nám všem vytřel zrak, že porazil snad všechny Bohy a zmizel." Řekl Nico, který stál u okna a koukal někam směrem k moři.
„Znovu." Doplnila ho Piper. Snažil jsem se to nějak vše zpracovat, ale zarazil m fakt, že v mém pokoji byli všichni kromě Annabeth.
„Kde je Annabeth?" všichni se podívali ven, stejným směrem jako Nico, ale nic neříkali.
„Je venku a sedí na mole." Svůj zrak přemístím na zrzku, která se opírala o zeď napravo ode mě.
„Musím jít za ní." Začnu se zvedat z postele, ale Cheirón mě zarazí.
„Byl jsi týden mimo Luku. Měl by si ležet." Pokárá mě pohledem.
„Já byl mimo týden?!" vykulím na ně oči, ale i tak nedbám na Cheirónova slova „Teď už mi je ale líp. Musím jít za Annabeth." Rychle jsem vyskočil z postele, nasadil si boty a hodil na sebe tričko, které bylo přehozené přes židli vedle postele.

Venku už zapadalo slunce, takže jsem měl nádherný pohled na západ slunce a na Annabeth, která seděla přímo uprostřed toho západu a hleděla někam před sebe. Jemně jsem se usmál a šel pomalu k ní. Když už jsem byl u ní tak blízko jako cihly na sobě, sehnul jsem se a jemně jí políbil do vlasů. Polekaně nadskočila, a když se na mě podívala, tak se viditelně uklidnila, ale já zpanikařil. Měla v očích slzy.
„Annabeth..." přivinul jsem si jí do objetí a konejšivě jí hladil po vlasech „Už jsem v pohodě. Nemusíš se o mne bát." Kousek se od ní odtáhnu, abych jí viděl do očí. Jednou rukou jsem jí vzal za bradu a tou druhou ji pohladil po tváři „Miluji tě." Nahnu se k ní, abych jí políbil, ale ona uhne a rychle se postaví.
„Promiň Luku, ale já nemůžu." Uhne pohledem a v očích se jí začnou dělat další slzy „Nemůžu ti pořád lhát a dělat, jak moc tě miluji, když to není pravda." Tyto slova mě bodnou u srdce. Nevěděl jsem, jak moc tyto slova dokážou zabolet.
„Jak to myslíš?" postavím se a zmenším tu děsivou mezeru mezi námi. Začala se mi vzdalovat a to mě děsilo.
„Nemiluji tě Luku." S těmito slovy se na mě otočí a utře si uslzené oči „Nechci ti ublížit. Mám tě strašně moc ráda."
„Ale nemiluješ mě." Ironicky se zasměji a čekám na její reakci. Ona tam jen stála a ani nedutala. Jen vzlykala a popotahovala.
„Luku prosím..." přistoupila ke mně blíž a objala mě „Najdeš si někoho, kdo si tak úžasného a starostlivého kluka zaslouží." Objetí jí opětuji, ale nemá to moc dlouhé trvání. Annabeth se ode mě vzdálí a dá se k odchodu.
„To kvůli němu, že jo?" zavolám ještě na ni. Ona se na mě naposledy s úsměvem otočí a začne se mi ztrácet z dohledu.
„Mrtvý, padouch nebo hodný. V jakékoliv podobě jsi pro ni lepší jak já." S upřímným úsměvem se otočím na slunce, které už skoro zmizelo „Nesnáším tě, Percy Jacksone!" zakřičím, ale na tváři mám pořád ten upřímný a přitom ironický úsměv „Vím, že mě slyšíš!" křiknu znovu „Vzpomenu si na to, co si mi vložil do hlavy a za vlasy tě přitáhnu za ní! Už jí nikdy neublížíš a o to se postarám!" rozeběhnu se směrem zpět do budovy s přihlouplým úsměvem „To slibuji..."

_________________________________________________

Konečně jsem napsal nový díl. Omlouvám se, že jsem ho nenapsala dřív, ale nechtějte po mě abych psala o prázdninách, protože ať naslibuji cokoli, tak se to nikdy nestane. Já vím... Jsem hrozná, ale je to tak.

Pokusím se teď být více aktivní a více psát. Sice nevím jak to skloubím se školou, ale já už něco vymyslím :)

Miluji vás! <33

~Vote

~Koment

~Pac a pusu vaše Yoshiko_:D:P:*