Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

My Brother

Annabeth

Po návštěvě Nicka/Percyho, jsem si to namířila rovnou ke své matce, která byla kousek od místa, kde jsem s Percym mluvila. Jakmile jsem ji spatřila, musela jsem se usmát. Byla zpocenější než nechutný tlustý lidi a cítila jsem její ne moc vábnou vůni už před tím, než jsem ji spatřila. S malým úšklebkem jsem se k ní vydala a snažila se ignorovat ten zápach.

„Nazdar matko." Pozdravila jsem ji a ona se na mě ani nepodívala. Byla zažraná do toho, aby tu bariéru udržela celou, protože se nechtěla sejít s člověkem, kterého se tak usilovně snaží udržet za bariérou.

„Co potřebuješ?" procedila mezi zuby a opět mi nevěnovala ani pohled.

„Potřebuji, abyste zítra tu bariéru otevřeli a až tam všichni budeme, tak jí zase zavřeli. Už nemůžeme dál čekat, matko. Musíme zaútočit." Řekla jsem jí a stále jsem se nemohla zbavit toho pocitu, že ji takhle strašně ráda vidím. Teď mi nepřijde tak mocná, jako když sedí na hoře Olymp v tom jejím trůnu a kouká na nás z vrchu.

„To nemyslíš vážně Annabeth." Tentokrát se na mě podívala a v její tváři se mihlo něco, čemu by se dalo říkat obavy z toho, co mám v plánu a co se mi může stát.

„Musíme to už ukončit, matko. Nemůžete tady být donekonečna a střežit to monstrum. On musí zemřít." Odpověděla jsem jí pevným hlasem a doufala, že jí to aspoň trochu přesvědčí.

„Souhlasím s tebou, ale..." zamračila se a já poznala, že hledá ta správná slova „Jsi má dcera Annabeth. Vím, že jich mám hodně, ale v tomto století jsi pro mě ty ta nejdůležitější." Tak tohle jsem opravdu nečekala a vyrazilo mi to dech „Každý den se dívám na Poseidóna, jak trpí. Trpí, když vidí svého jediného syna, který způsobil tolik bolesti a dává si za vinu, že s tím nemůže nic udělat. Nechci se takhle cítit i já." Poslední slova skoro zašeptá.

„Jediný, kdo zemře, bude Percy. To ti přísahám." S těmito slovy jsem se otočila a po boku se Shuem, jsem si to namířila zpátky do tábora.

„Je to zařízené." Oznámila jsem všem hned, jakmile jsem vstoupila do Cheirónovi kanceláře. Sedla jsem si na volnou židli a vyčerpaně si oddechla „Zítra to začne." Podívala jsem se na své přátelé v místnosti a věřila, že zítra to prostě musí vyjít.

„Skvělé." Tleskl Cheirón „Tak si běžte všichni lehnout. Zítra bude náročný den pro nás všechny." A se smutkem ve tváři odjel z místnosti.

„Cheirón má pravdu." Postaví se Jason „Musíme se jít vyspat. Nick musí být plný síly, protože strašně dlouho nic nedělal a my si musíme dopřát aspoň tu chvíli toho, co je nám tak strašně dlouho cizí a tím myslím spánek." Usměje se a za zády s ostatními odejde z pokoje. Jen a já a Thálie zůstaneme. Vyčerpaně si složím obličej do dlaní a na chvíli zavřu oči. Uslyším vedle sebe odsunutí židle a hned potom Tháliinu ruku na svých zádech. Svoji hlavu si opře o moje rameno a já svoji hlavu o její s pořád zavřenýma očima. Tento moment jsem si užívala, protože jsem nevěděla, jestli ho ještě někdy zažiju.

„Ty víš, co chci udělat, že jo?" zeptám se Thálie, své nejdelší kamarádky a také i nejlepší.

„Vím." Jemně přikývne „Nemusíš to dělat. To víš zase ty."

„To není pravda Thalie." Zakroutím hlavou a zakroutím hlavou do záporu „Percy byl můj přítel. Je to má zodpovědnost." Řeknu s větší razancí, abych dala najevo, že se o tom už dál nechci bavit.