Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

Reason

Události před 6 měsíci

„Vypadni!"

„My tě tady nechceme!" oknem, které jsem měl v pokoji, prolítl kámen a ozval se zvuk rozbíjejícího okna a hned potom zvuk jak sklo dopadá na podlohu ke mně do pokoje. Nic jsem neříkal. Nepohnul jsem se. Jen jsem doufal, že jeden z těch kamenů mě zasáhne a usmrtí. Nic víc jsem nechtěl a nežádal. Chtěl jsem jen umřít, ale nikdo neměl odvahu to udělat. Buďto to nechtěli nebo chtěli, ale báli se mě. Báli se být se mnou v jednom pokoji a natož se mi podívat do očí. Do mého pokoje přijel Cheirón na svém invalidním vozíčku a přejel k místu, kde ještě před chvílí bylo okno ještě se sklem.

„Omlouvám se za to Percy. Snažil jsem se jim říct, že už nejsi zlý, ale oni mě neposlouchají." Povzdechl si a hodil jeden ze svých vražedných pohledů ven, kde asi ještě někdo byl. Bez toho aby Cheirón něco řekl, do pokoje přišla jedna z tábornic, kterou jsem hned poznal. Byla to Piper a měla v ruce košťátko s lopatkou. Beze slov uklidila střepy, a když odcházela, střelila po mě pohledem, ale já nedokázal určit, jestli byl soucitný nebo vražedný. Svůj pohled jsem opět zaměřil na bílý strop nad sebou a zase jsem ignoroval dění kolem mě. Nevím kolik uběhlo dní od toho dne, kdy jsem přestal chodit a ani mě to nezajímalo. Dny jsem přestal počítat hned potom, co uběhl první týden. Dveře se s tichým zavrzáním opět otevřeli. Vedle mých noh se prohnula matrace a já se odhodlal podívat, kdo přišel. Nebyl to nikdo jiný než můj nejlepší přítel s krásnýma modrýma očima. Smutně se na mě díval a svoji hlavu položil na moje břicho. Pomalu jsem zvedl pravou ruku a ponořil ji do jeho hebké srsti.

„Shu..." při vyslovení toho jména jsem si vzpomněl na všechny ty hrůzy, co se mi v životě staly a na všechny ty hrůzy, které jsem já způsobil. Jedna neposlušná slza opustila moje oko a zastavila se až u mého ucha. Svého kamaráda jsem nepřestával hladit, protože mě uklidňovalo, že mě aspoň někdo v tomhle táboře ještě nezavrhl. Ani jsem se nenadál a venku se už zase stmívalo a to znamenalo, že přijde s večeří Annabeth. V poslední době jsem se na ni nemohl ani podívat a moje láska k ní se začala přeměňovat na nenávist. Nedokázala mě zabít ani po tom všem, co jsem udělal. Pořád je plná nadějí a optimismu, i když ležím v téhle posteli aspoň už měsíc – jak už jsem říkal, já ty dny nepočítám. Neustále dokola říkala, že najde nějaký lék, který mě zase postaví na nohy. V poslední době toho tolik slibovala a říkala, až jsem na spoustu věcí zapomněl. Nechtěl jsem Annabeth nenávidět. Miluji ji. Miluji jí už od svých čtrnácti let a nedokážu si představit život bez ní, ale vím, že ji musím nechat jít. Se mnou nikdy nebude šťastná, a jestli se mnou bude dál, všichni ji budou nenávidět jako mě. Bojím se toho, že jí budou nenávidět za to, že chodí a miluje monstrum, co zabilo jejich přátele.

Přesně jak jsem předpokládal do mého pokoje přesně v sedm, vstoupila Annabeth i s tácem v ruce, na kterém nebylo nic jiného než jídlo a modrá coca-cola. Tak jako vždy celá jen zářila a na její tváři nebylo nic jiného, než krásný zářivý a upřímný úsměv. Tác s jídlem položil na stolek vedle mě a posadila se na židli, která stála vedle mé židle. Natáhla svůj krk a pokusila se mě políbit, ale já uhnul.

„Musíme si promluvit." Řekl jsem svým nakřáplým hlasem.

„Poslouchám." Povzdechla si a opřela se o opěradlo židle.

„Já na tohle už nemám Annabeth. Jsem mrzák, kterého všichni nenávidí. Měla bys mě opustit. Nechat mě jít a být šťastná s někým, kdo ti tu lásku může opětovat."

„Ach Percy... Jsi tvrdohlavý." Povzdechla si a promnula si oči „Věř nebo ne, ale čekala jsem to."

„Věřím." Přiznal jsem „Chtěla jsi mě opustit už dřív, ale přišlo ti mě líto." Annabeth svraštila obočí a naštvaně na mě koukala.