Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

You lost

            Rychle jsem se posadil a otevřel oči. Zběsile jsem dýchal a moje tričko bylo propocené. Rukou jsem si prohrábl vlasy a vstřebával to, co se mi právě stalo.
"Co to kurva bylo?!" zašeptám si pro sebe. Seskočím z Diova trůnu, a když dopadnu, snažím se postavit, ale nejde to. Až teď jsem si uvědomil, jak je moje tělo ochablé a bez síly. Lehnu si na zem a roztáhnu ruce. Zavřu oči a snažím se z hlavy vyhnat všechny ty vzpomínky. Někdo otevře dveře a poté uslyším kroky, které směřují ke mně.
"Co se děje?" povzdechnu si a čekám na odpověď.
"Máme problém pane." řekne skoro neslyšitelně, jako by se bál co přijde potom. Zamračím se a čekám, až to dopoví "Bohové i polobohové jsou naživu a jsou na hoře Orthys." na sucho polkne a ve mě se začne vařit krev. Prudce otevřu oči a posadím se. Před sebou uvidím kyklopa, kterého by se měl každý polobůh či satyr bát, ale v poslední době to tak není. Máchnu rukou a toho kyklopa proud vody rozmázne o zeď. Trochu se mi ulevilo, ale ne úplně. Rychle se postavím a rázným krokem se vydám ke dveřím, které následně jedním pohybem otevřu.
"Všichni sem!!" zakřičím tak nahlas, že to museli slyšet i naši nepřátelé. Všichni přišli s úsměvem ke mně, ale když uviděli jak se tvářím, odstoupili o několik metrů. Musel jsem se pousmát nad tím, jaký respekt jsem si vybudoval "Kde je Kronos?!" vyhrknu. Přes davy lidí nestvůr se prorvala Medúza a přišla ke mně blíž. Klekla si přede mě a sklonila hlavu.
"Kronos nás zradil můj pane. To on měl ty polobohy a Bohy zabít, ale místo toho s nimi uprchl." řekla nahlas, aby to slyšeli všichni. Všichni si začali něco šeptat a já začínal vidět rudě. Rozešel jsem a přede mnou se rozestoupil dav. Před sebou jsem uviděl chrám, která patřila Athéně. Na nic jsem nečekal a povolal vodu a začal jsem ten chrám ničit. Pomohlo mi to se uklidnit, a když jsem se uklidnil úplně, z chrámu nezbylo nic jiného než jen trosky.
"Stejně jsem Athénu neměl nikdy rád." pousměji se nad svým dílem a otočím se ke svému vojsku. Všichni přede mnou klečí. Zhluboka se nadechnu "Připravte se! Dneska večer nás čeká finální boj, kterým to všechno ukončíme a budeme světu vládnout společně! Jste připraveni?!" ozve se křik "Prám se... Jste připraveni??!!!" Olympem se rozezní burácení, které museli slyšet i na druhé straně Země. Otočím se směrem k výtahu a rozejdu se "Všichni budou trpět... " usměji se a zmáčknu tlačítko, aby se otevřel výtah...

~

K hoře Orthys jsme dorazili za hodinu, protože jsem si trochu pomohl vodou, která nás několik desítek kilometrů vezla. Ano bylo to náročné, ale já už chtěl mít všechno za s sebou. Nahoru jsem doslova vyběhl, protože mě poháněla chladnokrevnost, která se mi zvýšila ještě více po tom snu. Musel jsem se usmát nad tím, co jsem spatřil, když jsem se dostal až na samý vrchol. Všichni byli připraveni k boji a zuřivě na mě hleděli. To mi dodalo ještě více sebevědomí a ještě více... O mnohem více chuti k zabíjení.
„Vážně?" uchechtnu se „To snad nemyslíte vážně."
„Nás nikdy ne-eporazíš!" vyhrkl jeden z nich. Poznal jsem, že to musí být nějaká koza.
„Kozel, že se mě nebojí?" povytáhnu obočí a máchnu rukou na své miliónové vojsko za mnou „Počkejte, než vám dám znamení. Chci si pohrát. Dlouho jsem se nebavil." Pro křupu si krk a vytáhnu svoje dva meče a postavím se do bojového postavení.
„Jeden proti nám všem?" zasmála se blondýna, která mě iritovala už při pochodu z Tábora polokrevných na Olymp. Zavřel jsem oči a zase je rychle otevřel. Uviděl jsem strach v obličeji v celé té jejich armádě. Musel jsem vypadat hrůzostrašně. Zhluboka jsem se nadechl a vyrazil s bojovým křikem. Nevím, jestli jsem polobohy, na které jsem narazil, zabil, ale rozhodně vím, že jsem je aspoň zranil a to opravdu ošklivě. Když už jsem se konečně dostal k té blondýně, jen se na mě usmála a uhnula. Naskytl se mi pohled na Dia, který držel oblohu a když mě zahlédl usmál se taky. Nechápal jsem to, dokud jsem na svých zádech neucítil několik rukou, které mě strčili a já se tak vyměnil s Diem. Kdybych si rychle nekleknul, byla by ze mě placka.
„Vidíš, kam tě tvá ješitnost dostala?" usmála se na mě blondýna „To sis opravdu myslel, že nemáme žádný plán? Ještě k tomu, když máme v týmu dvě nejlepší stratégy?" vedle ní se objevila Athéna s vítězný úsměvem.
„Jednou blbec, navždy blbec." Uchechtla se Athéna. Zamračil jsem se a přísahám, že i já viděl, jak mi zčernali oči ještě více než noc o půlnoci.
„Zabiju vás. Vás všechny." Řeknu nejchladněji, jak umím a i když jsou ode mě několik metrů, uslyším, jak na sucho polknou a potom beze slova odejdou.
„Jo a ještě něco... Tvoje armáda už je dávno mrtvá." Mrkne na mě Zeus, kterého si všimnu až teď a následuje otravné blondýny... Za tohle budou pykat... Všichni. Nevědí, s čím si zahrávají.

Annabeth

„Myslíš, že jsme udělali správně?" sedne si vedle mě Luke „Přeci jenom je to člověk, který porazil všechny Bohy za několik sekund."
„Není to člověk Luku. Už dávno se z něho stalo monstrum. Ty jsi neviděl ty jeho oči, když mě a mé matce říkal, že nás zabije." Povzdechnu si a odložím svůj hrnek čaje na stůl.
„Ale stejně si myslím, že jsi to vymyslela dobře." Mrkne na mě a já se jemně usměji.
„Jak jsou na tom vůbec ostatní?" vyhrknu najednou a uvědomím si, že než dorazil ke mně, porazil několik set statných bojovníků.
„Všichni jsou mimo ohrožení života až na Jasona." Řekne potichu „Stará se o něj sám Apollón, takže věřím, že bude v pořádku."
„Já doufám... Ani si neumím představit, jak se cítí Piper."
„Víš Annabeth. Ty jsi na stupnici bolesti od jedné do deseti na bodu číslo patnáct a Piper jen sedm. Jsi na tom mnohem hůř než ona a stejně si to nepřiznáš." Povzdechne si a napije se ze svého čaje."
„A co mám asi tak podle tebe dělat, hm?" vyhrknu „Můj přítel je největší monstrum na světě, nehledě na to, že by měl být mrtví a místo toho je jen několik desítek metrů od nás." Dám si obličej do dlaní, aby Luke neviděl slzy, které se dostali na povrch „Ale musím být silná. Jsme ve válce a já si nemůžu dovolit být na obtíž, obzvlášť když jsem pod dohledem mé matky."
„Neschovávej se." Šeptne Luke „Nebuď srab a dej své pocity najevo. Řvi, breč nebo někoho zmlať do bezvědomí, ale hlavně mi tady přestaň vykládat tyhle kydy." Řekne pevně a s každým slovem zvyšuje intenzitu hlasu „Vzpamatuj se konečně." A bez dalších slov vstane a odejde. Do očí se mi nahrne ještě více slz a já začnu plakat a nesnažím se to nijak zadržet.
„Konečně Annabeth." Uslyším vedle sebe hlas Ráchel, a když se tím směrem podívám, uvidím i Clariss. Každá si sedne vedle mě a obejmou mě.
„Jen se vyplakej." Šeptne Clariss „Máš na to z nás všech největší právo." Rozbrečím se ještě víc a dostanu ze sebe všechen ten žal a vztek za celou tu dobu, co byl Percy mrtvý/ne mrtvý. V tuhle chvíli jsem byla ráda, že mám někoho u sebe a nemusím si tím utrpením projít sama...

_____________________________

Omlouvám se za svoji neaktivitu, ale byli prázdniny a to znamenalo pro moji tvořivost, představivost a hlavně nápady dovolenou. Tenhle díl jsem se snažila napsat i přes prázdniny, ale jak můžete vidět... Napsala jsem ho až teď :D

Můžu vám slíbit... Teda vlastně radši ne :D Ale můžu říct, že když je teď zase ta škola budu zase aktivní (pokusím se :D), protože přiznejme si to... Radši píšu než se učím, takže psaní bude taková moje úniková cesta :D

Doufám, že se vám díl líbil a je aspoň trochu pochopitelný :D Fakt nevím... Zrovna jsem přijela z kina, kde jsem byla na filmu Pixely - by the way, boží film :o - a jsem tak strašně moc unavená, že nevím jestli nějaké ty části dávají smysl :D Budu ráda za každý váš názor a také doufám, že mám ještě nějaké fanoušky - čtenáře - protože moji čtenáři jsou nejlepší a já vás miluji :3<3

~Vote

~Koment

~Pac a pusu vaše Yoshiko_:P:3:*