Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

Believe

Nemo

Před sebou jsem uslyšel kroky. Doufal jsem, že je to ta blondýnky. Nakonec se ukázalo, že je to sice někdo s blonďatými vlasy, ale ona ne.

„Nazdar Nicku." Zašklebil se na mě Luke „Přišel jsem tě jen pozdravit." Posadil se na kámen přede mnou, a se zájmem mě pozoroval „Nikdy bych nevěřil, že největší hrozba lidstva skončí takhle." Ušklíbl se a ve mně hrklo.
„Krone?" vytřeštil jsem oči a koukal na něho jako na zjevení.
„Výborně." Zatleskal mi a pomalu šel ke mně „Potřeboval jsem se tě nějak zbavit, tak jsem hrál toho hodného Luka, který ve mně už dávno není, abych si získal důvěru všech z tábora."
„To mě nezajímá." Protočil jsem očima „Spíš by mě zajímalo, proč ses mě musel zbavit?" povytáhnu obočí a na tváři vytvořím posměšný úšklebek.
„Protože jediný, kdo má právo přemoct Bohy a ovládnout svět jsem já!" vyštěkl. Přistoupil ke mně a podíval se na moje břicho, které před chviličkou rozerval orel „Jsi ubohý Nicku Nemo." Něco strašidelného se mu mihlo v obličeji a zasadil mi ránu do břicha „Mám jiné činnosti na programu, než tě tu mučit. Annabeth už na mě čeká." Usměje se na mě a vydá se tím směrem, kterým přišel „A zítra zabiju všechny v táboře a hned potom všechny Bohy a konečně se stanu neporazitelným." Řekne ještě a už neslyším ani jeho hlas ani kroky. Ve mně se nahromadil všechen vztek, který jsem si šetřil a myšlenkami zabloudil k Atlasovi.
„Okamžitě se vrať na místo, kde máš být!" vyštěknu.
„Ale pane-" začne protestovat, ale já ho nenechám.
„Žádný ale! Až ovládnu svět, nahradím tě někým jiným. Teď pohni tou svou prdelí, ať už jsi tu!" neozve se mi žádná odpověď, takže doufám, že mě dostatečně pochopil.

~

„Tady máš snídani." Dá přede mě jídlo kudrnatá snědá dívka „Dneska tu budeš a do zítřka sám, tak tady něco neudělej." Zamračí se na mě a už se chystá k odchodu.
„Proč tu budu sám?" vychrlím ze sebe.
„Dneska oslavujeme výhru a vzpomínáme na jednoho kamaráda, který nás několikrát zachránil." Řekne bez emocí, otočí se a odejde.
„Tohle mi naprosto vyhovuje." Usměji se a vyčkávám na Atlase.

„Pane!" uslyším hluboký hlas volající, nejspíš na mě.
„Děláš jako by si tady byl poprvé!" zakřičím na zpět a přede mnou se ze tmy vynoří vysoká postava titána „No konečně. Už jsem myslel, že nedorazíš." Zamrmlám a pomalu se zvednu, aby si mohl bod oblohu vlézt Atlas.
„To bych vám neudělal." Usměje se a vleze si pod oblohu a já se konečně můžu vysvobodit. Hbitě jsem vylezl z pod oblohy a pořádně se protáhl.
„Sakra to je úleva." Začnu si masírovat ramena „Celý rok jsem tu debilní oblohu musel držet. Nechápu, jak jsi to ty mohl vydržet několik staletí." Podívám se na něho a poznám, že na něm se ta tíha ještě ani trochu neukazuje.
„Kdybyste tady byl, tak dlouho jako já, tak byste si zvykl." Pokrčí rameny. Bez dalších otázek vykročím vpřed, zavřu oči, a když je zase otevřu, uvidím před sebou Tábor polokrevných.
„Ten rok nic nedělání mi akorát pomohl." Zamumlám a rozhlédnu se kolem sebe. Tábor byl klidný a byl slyšet jen vzdálený smích. Bez rozmýšlení jsem se vydal tím směrem, protože jsem věděl, že tam bude určitě i Kronos. Procházel jsem kolem různých budov, které měli nějaké číslo. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to musí být domy různých Bohů, ve kterých přebývají jejich děti. Nějaký byl velký, malý, nízký, široký, prorostlý, ale i opravdu ošklivý. Zastavil jsem se až u budovy číslo tři. Přišla mi nějak povědomá, ale nemohl jsem si vzpomenout. Pomalu jsem šáhl na kliku a nejistě otevřel dveře. Byl to nízký domek, ale za to hodně prostorný. Bylo v něm asi sedm postelí, ale jenom tři vypadali, že na nich někdo někdy ležel. Přistoupil jsem k nejbližší posteli a rozhlédl se kolem. Na posteli bylo složené oranžové tričko a pod ním modré, potrhané rifle. Podíval jsem se na fotku vedle sebe a moje srdce vynechalo úder. Byl jsem na ní já s tou blondýnou a hned vedle byla další fotka, kde jsem byl taky já a další lidé, které jsem viděl tady v Táboře nebo když mi nosily jídlo. Šíleně mě rozbolela hlava. Chytil jsem se za ní a sednul si na postel. Zavřel jsem oči a uviděl různý obrázky toho, jak na mě ostatní koukali, když jsem držel oblohu. Jejich pohledy byli plné smutku a bolesti. Hned potom se mi ukázal obrázek postarší ženy s mužem, jak se na mě zářivě usmívají. Taky jsem viděl kluka v mém věku, Japonce, který se na mě také usmívá a jako poslední se mi ukázala blondýna. Píchlo mě u srdce a ani nevím proč.
„Anima Gladium!" zařval jsem a mě se v ruce objevil můj černo černý meč, který byl ukován z duší nestvůr, ale i z duší hrdinů. Proto byl tento meč unikátní. Buďto ti něco dal nebo vzal.
„Moje jméno je Percy Jackson." Zašeptal jsem. V duchu jsem řekl pár slov a hned se na mě objevil černý kabát, do kterého jsem si dal obě dvě fotografie „Percy Jackson je jen minulost." Řeknu znova. Jako by se mě hádali dvě osobnosti a já se musel nutně naučit je ovládat, ale nejdřív musím jít zabít Krona. Vyšel jsem ven z budovy, upravil si vlasy a vydal se za kouřem.