Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

I'm The Boss

O 6 měsíců později

Seděl jsem u svého stolu v kanceláři a dělal nějaká papírování, když za mnou přiběhl jeden z táborníků.

„Pane Jacksone!" přiběhl celý udýchaný.

„Nejsem tak starý abys mi říkal pane." Usměji se a položím své pero. Pravou rukou chytnu páčku, kterou se ovládá toto invalidní křeslo, a objedu stůl, abych byl co nejblíže Jamesovi „Ještě mi ani nebylo 20."

„Musíte rychle se mnou nebo se tam zabijí!" vyjekl a já okamžitě zpozorněl. Ve svém křesle jsem dojel jen ven na verandu a poté si kolem nohou udělal malé vodní tornádu, které bylo až k mému pasu. Začal jsem se vznášet a já zamířil směrem, odkud jsem slyšel jekot a jásot. Už z dálky jsem zahlédl shluk lidí kolem dvou kluků, kteří se mezi sebou rvali hlava nehlava. Když jsem se přiblížil ještě víc, zamračil jsem se. Byli to pro mě známé tváře a hlavně kluci, které jsem mohl ještě nedávno nazývat přáteli. Sletěl jsem dolů k zemi, tak že jsem byl jen asi metr od země. Jedním máchnutím jsem je od sebe dostal a následně držel v dostačující vzdálenosti od sebe.

„Rozchod!" zahřměl jsem naštvaně, když jsem se otočil na shluk táborníků kolem mě. Všichni začali něco namítat, ale nakonec se skoro všichni rozešli. Na svých místech zůstali jen známé tváře. Já se otočil k těm dvěma a zhluboka se nadechl a zase vydechl.

„Proč musím vždycky zasahovat jen u vás dvou? Hm?" podíval jsem na každého z nich zvlášť „Jasone, Nico." Vyslovil jsem poprvé jejich jména „Dostanu od někoho vysvětlení?" zeptám se a čekám na vysvětlení aspoň od jednoho. Před půl rokem mě sice zachránili, ale já ochrnul od pasu dolů a trvalo dlouho, než ve mně všichni v táboře přestali vidět hrozbu. Potom co jsem zjistil, že jsem ochrnul, jsem se chtěl vrátit do města za matkou a navštívit její hrob, ale ti nahoře mi to nedovolili. Řekli mi, že musím aspoň rok počkat, protože ve světě lidí jsem mrtvý, ale podle mého mě prostě chtěli mít jen pod dohledem, protože se mě báli. Takže jsem dostal místo tady v táboře jako zástupce pana D. Ano byl jsem výš postaven i jako Cheirón.

„Tak?" přidám trochu důrazu do hlasu, protože na tohle nemám celý den. Moje voda je pořád ještě držela, takže když jsem se ujistil, že se oba už uklidnili, pustil jsem je.

„No dobrá." Povzdechl jsem si „Vím, že mě ani jeden nemusíte a nebavíte se se mnou, ale pořád jsem váš vedoucí, takže ještě jednou se něco takové stane a vykážu vás z tábora. Tohle tady nebudu tolerovat!"

„To nemůžeš!" vyjekl Jason.

„Tak panáček mluví." Usmál jsem se „Můžu, Jasone. Pokud víš, jsem nejmocnější člověk na planetě. Ani Bohové na mě nemůžou, tak kdo mě zastaví?" nechtěl jsem to vytahovat, protože tuhle část svojí minulosti opravdu nenávidím.

„Taky jsi monstrum, které zabilo několik desítek lidí a Luka..." doplnil mě Nico a já se zarazil. Vím, že mě takhle všichni vidí, ať udělám cokoliv, ale tyhle slova mě hodně zabolela.

„Já vím." Hlesl jsem „Ale to mě pořád nemůže zastavit v tom vás vyhodit z tábora."

„Ale já ano." Ozval se za mnou její hlas a já se přestal soustředit, takže se tornádo kolem mých nohou rozplynulo a já spadl na zem.

„Sakra!" procedil jsem. Nesnášel jsem, když mě někdo viděl takhle. Jason se uchechtl a všichni zalapali po dechu. Střelil jsem po něm pohledem a bez jediného pohybu mu dala pěstí voda ve tvaru ruky a následně ho i zmáčela.

„Co tady děláš Annabeth?" zeptal jsem se jí, když jsem se na ni otočil. Ona se na mě usmívala jako vždy. Chtěla jít ke mně, ale já jí zastavil, když jsem zvedl ruku a zakroutil hlavou do záporu. Kolem nohou jsem si zase vytvořil tornádo až k pasu a zase jsem byl metr nad zemí.