Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

Epilog

O 3 měsíce později

Od doby co moji přátelé opustili tábor, jsem o nich neslyšel. Jestli mám o ně strach? Ano mám, ale moje povinnosti mi nedovolují jim jakkoliv pomoct. Potom, co odešli, jsem dostal předvolání před ty kašpary nahoře a dostal jsem kázání o tom, že nesmím opustit tábor, jinak se stanu opět jejich nepřítelem. Sice jsem je měl na háku, ale nechtěl jsem, abych byl opět nepřítel. Už jednou jsem to zažil a opravdu jsem netoužil po tom si to znovu vyzkoušet.

Zrovna jsem seděl ve svém kolečkovém křesle na verandě před budovou a Shu ležel vedle mě na zemi, přišel za mnou Chris. Sedl si na židli, která byla kousek ode mě. Chvíli jsme jen tak seděli a koukali na tábor, který se pomalu chýlil ke spánku.

„Jsou v pořádku?" zeptal jsem se Chrise.

„Ano jsou." Odpověděl, ale ani jednou jsme se na sebe ani nepodívali „Všichni tě pozdravují, Speciálně Annabeth."

„Kde jsou?"

„Víš, že tohle ti nemůžu říct." Povzdechl si a poprvé se na mě podíval „Proč ti nestačí jenom to, že jsou v pořádku?" tentokrát jsem na něj podíval i já.

„Podívej se na mě." Udělal jsem dramatickou tichou chvilku a pak pokračoval „Taky jsem byl pořád v pořádku a podívej se na mě teď. Mrzák, který je k ničemu."

„Vážně Percy?" uchechtl se Chris „Bez tebe by tenhle tábor byl v chaosu. Dokážeš porazit ty nahoře jen mávnutí rukou. Jsi nejmocnější polobůh za několik set let a ty říkáš, že jsi k ničemu." Pokrčil jsem rameny a zadíval se znovu do tábora, kde už utichali hlasy táborníků. Chris se začal smát a při zvedání ze židle mě poplácal po koleni „Dobrou Percy." Poté se zadíval na mě a ještě dodal „I když ty v poslední době moc nespíš." Poukázal na moje kruhy pod očima. Věnoval jsem mu menší úšklebek a potom se díval na jeho záda, jak mizí pryč do své budovy. Chvíli jsem ještě seděl na verandě a pozoroval měsíc a jeho odraz v moři, ale nakonec jsem se vrátil do budovy a po několika dnech, jsem zalehl do postele a snažil se usnout. I já sám jsem byl překvapený, že se mi to povedlo.

Probudil jsem se uprostřed noci šokem. Byl jsem zpocený tak moc, že i moje postel byla mokrá a moje vlasy vypadaly, jako bych si je před chvílí namočil do vody. Od doby co odešli z tábora moji přátelé, mám každou noc noční můry, které si nikdy po probuzení nepamatuji. Automaticky jsem chtěl vstát z postele a jít ven se trochu uklidnit, ale to že mě moje nohy neposlouchají, jsem si uvědomil, až když jsem ležel tváří na podlaze. Pomalu jsem se posadil a kolem nohou jsem si udělal svoje dva pomocníčky, abych se dostal kousek nad zem a tím i do svého křesla. Bez obtíží jsem dojel až na verandu a až tam jsem se zhluboka nadechl. Jako vždy bylo venku ticho a jediné, co jsem slyšel, byli zvuky přírody a moře. Podíval jsem se na oblohu a zadíval se na to jediné souhvězdí, co mě zajímalo.

„Co bys na mém místě dělala ty Zoe, hm?" šeptl jsem směrem k obloze otázku, na kterou jsem se chtěl zeptat snad všech, které jsem potkal. Chtěl jsem, aby mi poradili, co mám dělat, protože já si upřímně už nevěděl rady „Ty bys mě asi nejspíš zabila ještě dřív, než bych posral všechno, co se dalo." Uchechtl jsem se a zavzpomínal na staré dobré časy. Najednou mě začali bolet šíleně nohy. Nejdříve jsem si myslel, že je to dobré znamení, ale vybavil se mi kus mého snu „Abys něco získal zpět, musíš taky něco ztratit.". Sice nevím, co nebo kdo to říkal, ale já si bez přemýšlení doletěl pro mé oba meče a hned potom zamířil ke Chrisovi. Z obavy abych nevzbudil nikoho jiného, jsem Chrise popadl a donesl ho ven. Člověk by ani neřekl, jak moc se posiluje, když jsi na invalidním vozíčku. Chris se do několika sekund probudil a vytřeštil na mě oči.