Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

One Tear, that Changed Everything

Luke

Nevěděl jsem, jak nebo proč jsem omdlel. Dokonce ani na jak dlouho, když jsem se s křikem a nataženou rukou probudil.

„Percy!" stejně rychle jako jsem si sedl, jsem si zase sedl. Šíleně mě bolela hlava a já se snažil rozpomenout z čeho. Chvíli jsem pátral, ale nakonec jsem si vzpomněl „Percy..." tentokrát v mém hlase znělo více bolesti nežli smutku. Pomalu jsem se posadil a rozhlédl se po pokoji. S potěšením jsem zjistil, že jsem v pokoji sám nikdo mě nemohl vidět.

„Haló?" snažil jsem se znít co nejhlasitěji, aby mě někdo slyšel. Přišlo mi až nepřirozené jak rychle ke mně do pokoje vtrhli všichni moji přátelé v čele s Cheirónem. Začal jsem podezřívat, jestli náhodou nestáli za dveřmi a aspoň tak mi chtěli dopřát uspokojení.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal jsem se na tu jedinou otázku, která mě zajímala. Všechny jsem si změřil pohledem a až teď jsem si všiml, jak všichni vypadají. Měli potrhaná trika, několik šrámů na tváři, obvázaný ruce a taky vypadali strašně vyčerpaně.

„Víš Luku..." začala Annabeth, ale nedokázala nic říct. Sklopila pohled a dál už neřekla ani slovo.

„Spal jsi skoro dva týdny Luku." Řekl Cheirón s až skoro děsivým klidem. Na každého z nich jsem se podíval zvlášť, jestli to opravdu myslí vážně, ale jejich vzhledy a vyčerpání mluvili za vše. Rychle jsem vystartoval z postele, ale jakmile jsem dopadl nohama na zem a postavil se, okamžitě jsem zase spadl do postele. Teprve až když jsem se postavil, jsem si uvědomil, co všechno mě bolí a jenom hlava to nebyla.

„Uklidni se Luku." Snažil se mě uklidnit Jason, ale já běsnil.

„Proč jste mě nevzbudili?!" vykřikl jsem a naštvaně si zase lehl do postele a přehodil si přes sebe deku.

„My se snažili Luku. Chtěli jsme, aby ses vzbudil, protože Percy a jeho armáda zaútočili na New York a občany si vzal jako otroky, ale ty jsi spal jako Šípková Růženka a už jsme chystali tady Annabeth k tomu aby tě políbila a probudila." Vysvětlila mi Piper a mě probleskla hlavou ten sen, kde ke mně promluvil Percy.

„Já vím, že zaútočil na New York." Promnul jsem si spánky a snažil se vzpomenout na další věci, co mi řekl.

„Jak to můžeš vědět?" vyhrkne podrážděně Clariss.

„Percy mi to řekl." Pokrčil jsem rameny a všichni na mě vykulili oči „Pamatujete, jak jsem odešel do toho lesa ne?" všichni přikývli a netrpělivě čekali dál „Výborně. Povedlo se mi probudit v mé hlavě ty informace, co mi dal Percy a věřte mi tohle je teprve začátek. Vím jak Percyho vrátit do normálu." Usmál jsem se a potom hned zvážnil „Ale pokud by to nevyšlo, vím jak Percyho zabít." Všichni si začali něco šeptat nebo jen potichu nadávali, ale mě zajímal jen jeden člověk. Annabeth. Podíval jsem se na ni a jejího pohledu jsem se až zděsil. Sice obsahoval smutek a bolest, ale převažovala zde prázdnota. Jako by už neměla pro co žít. Okamžitě jsem si zamítl to, že by se Annabeth nebo Percymu mohlo něco stát. Zachráním jeho i ji, i kdyby to mělo stát mě samotného můj život.

„Tak mi řekněte, jak začala válka a jak probíhá." Pobídl jsem ostatní. Všichni se podívali na sebe, jako by nevěděli, kde zažít nebo kdo by měl začít. Upřímně? Bylo mi to celkem jedno.

„Kde jen začít..." začal dumat Frank, ale já si nad tím jen povzdechl, abych dal najevo, že to mě opravdu nezajímá.

„Od začátku Franku." Ujal se slova Nico, kterého jsem si všiml až teď „Potom, co jsi omdlel, odnesl jsem tě sem a položil na postel. Někdo tady seděl dnem i nocí, kdyby ses náhodou probudil, protože druhý den, co jsi omdlel, Percy a jeho armáda zaútočili na New York. Občany si vzali jako otroky. Dva dny čekali v New Yorku bez hnutí, protože si asi mysleli, že tam za nimi přijdeme, ale Annabeth nám řekla, že je to past. Nakonec chtěli jít dál do dalšího města, ale bohové je v New Yorku uzavřeli. Sice tam musí být všichni, aby tu bariéru před Percym uchránil, ale zatím se to daří." Dokončil větu Nico a přísahám u řeky Styx, že jsem ho ani jednou neviděl se nadechnout. Chvíli jsem se zamýšlel a v hlavě si probíral vše, co mi řekl Percy a teď Nico.