Nobody: Hell on Earth [CZ,FF-PJ]

Accept it

Annabeth

Od Percyho smrti neuběhl ani měsíc a Ráchel zase leží v pokoji v hlavní budově a všichni netrpělivě čekáme na to, až se probudí a nějak nám vysvětlí to, co řekla. Všichni jsme seděli kolem jejího lůžka a netrpělivě čekali. Najednou se Ráchel prudce posadila a začala kašlat. Rychle jsem k ní přiskočila a dala jí ruku na rameno.
„Jsi v pohodě?" zeptala jsem se starostlivě.
„Jak dlouho jsem byla mimo." Ta zrzka naprosto ignorovala moji otázku! Pff!
„Asi pět hodin." Odpověděl jí Jason.
„Musíte se připravit. Oba dva tábory a Bohové. Blíží se něco velkého." Vyhrkla Ráchel.
„Uklidni se Ráchel." Vložila se do toho Piper „Gaia i Tartar byli poraženi. To si to nepamatuješ?" všichni na souhlas přikývli, jen Ráchel sevřela deku pevně ve svých rukách.
„Gaia ani Tartar nejsou hrozby." Zašeptala „Je to někdo kdo má větší sílu, než Gaia nebo Zeus. Na chvíli jsem jí, tu moc, ucítila a to zapříčilo to, že jsem omdlela."
„Kdo to je?" svraštila jsem čelo „Kdo je ten, co nám má ublížit?" Ráchel jen zavrtěla hlavou.
„Ráda bych vám to řekla, ale tohle nevím ani já. Bohužel mám takové tušení, že to brzy zjistíme..." ukazováčky si šáhla na spánky „Když mě teď omluvíte, na chvíli si lehnu. Strašně mě bolí hlava." Jemně se na nás usmála.
„Stejně jsme už chtěli jít. Musíme tohle všechno probrat..." zamumlal Jason a jako první odešel z místnosti. Hned za ním šla Piper a všichni ostatní. Naposledy jsem se podívala na Ráchel, která se na chvíli podívala ven a pak zavřela oči. Potichu jsem zavřela dveře a šla za ostatními si sednout před krb. Cheirón seděl skoro u krbu a koukal přímo do ohně. Všichni dělali to samé. Cítila jsem, jak v místnosti houstne atmosféra a všichni myslí na to nejhorší.
„Tak a dost!" bouchla jsem do opěradla sedačky vedle sebe „Přestaňte myslet na nejhorší." Zamračila jsem se.
„Jen jsem přemýšlel, co by dělal Percy, kdyby tu byl..." povzdechl si Frank.
„Jenže on tu není!" vyjekla jsem. Rychle jsem se zase postavila a šla rovnou ke dveřím „Percy je mrtvý a konečně by, jsme se s tím měli smířit. Je pryč a už se nevrátí..." vzala jsem za kliku a ještě ve dveřích dodala „Dobrou..." a šla rovnou do své postele. Měla jsem v plánu si sice ještě něco přečíst, ale byla jsem strašně moc unavená, takže jsem se zachumlala do peřin a usnula hned...

Nick Nemo

„Jsem tu veliteli Nemo." Uklonila se přede mnou Rose.
„Pusť je dál." Mávl jsem rukou. Konečně přišli moji kapitáni a generálové. Konečně můžeme začít plánovat a skončit se světem lidí. Do místnosti vešlo asi šest postav. Svůj zrak jsem odvrátil od map Tábora polokrevných, Tábora Jupiter a Olympu a podíval se na své nejlepší muže či ženy. Ve směs to byli nestvůry, ale jen ti nejlepší z nejlepších. Většina z nich žije více jak deset let a to je na nestvůry co říct. Jen jedna osoba mezi nimi žije jen chvíli, protože jsem ji nedávno oživil.
„Medúzo!" usmál jsem se „Vidím, že jsi připravená."
„Ano veliteli." Ušklíbla se „Chci co nejdřív na povrch a zabít co nejvíc polobohů..."
„Dočkáš se... Vy všichni se dočkáte své pomsty." Otočil jsem se zpět na mapy, které byli rozloženy na stole. Všichni pochopili a udělali si místo, aby na mapy viděli taky „Nejdřív zaútočíme na tábory. Pak na horu Olymp a podmaníme si celý svět."
„Jak to chcete provést?" ozval se Polyfémos. Přesně tak. Kyklop, dříve bez oka, se zamračil na mapy.
„Už to mám vymyšlené." Už jsem chtěl říct svůj plán, ale v místnosti jsem ucítil přítomnost někoho jiného. Na pusu jsem si dal ukazováček a rozhlédl se kolem. Nikdo jiný, než naše skupina v místnosti nebyl, ale i tak. Ta přítomnost byla silná. Zavřel jsem oči a má duše se odpoutala od těla. Já, jako duše, jsem se rozhlédl po místnosti a pak jsem to uviděl. Drobná postava, která se schovávala za sloupem, a odposlouchávalo nás to. Potichu jsem přiblížil za tu postavu a pak to chytil pod krkem. Jednou jsem zamrkal a bylo to pryč.
„Už je to v pořádku." Zavrčel jsem „Zaútočíme zítra. Vás pět a vaše vojska se vydají do Tábora Jupiter." Jmenovaní přikývli „Já a ty Polyféme se vydáme do Tábora polokrevných. Až budete mít hotovo, vydáte se k Olympu, abychom svrhli Bohy. Jediný Bůh, který žije, jsem totiž já!"
„Rozkaz veliteli." Všichni se napřímili a čekali, co bude dál. Svižným krokem jsem se vydal ven na balkón, neboli na místo, odkud jsem mluvil ke svému vojsku. Rukami jsem se zapřel o zábradlí a nabral co nejvíc vzduchu do plic.
„Zítra!" všichni ztichli „Zítra zaútočí na jednotlivé tábory a poté svrhneme Bohy!" zakřičel jsem se. Odezvou bylo burácení, mlácení o zem a různé výkřiky. Zvedl jsem ruku, aby se utišili a hned nastal klid „Dnes jsem osvobodil nestvůru, která nám všem pomůže, abychom dosáhli našeho cíle!" ukázal jsem pravou rukou vedle sebe „Pohleďte! Nestvůra, které se báli samotní Bohové!" otřásla se zem a všem na oči vylezl „Týfón!!" zaječel jsem. Všichni začali křičet, jásat, skákat a slavit „Vítězství je moje..."

Annabeth

Probudila jsem se a hned jsem se chytla za krk a rozkašlala se.
„Co to sakra bylo!" zachraptěla jsem. Podívala jsem se ven, kde už svítilo slunce. Rychle jsem vyskočila z postele, oblékla se a nazula boty a běžela za Ráchel. O tomhle jsem jí přece musela říct!
„Ráchel!" rozrazila jsem dveře. Ve dveřích jsem se opřela o kolena a snažila se popadnout dech.
„Dejchej Annabeth." Smála se Ráchel.
„Viděla jsem ho." Zachraptěla jsem. Ráchel se přestala smát a se zájmem se na mě podívala. Zvedla jsem hlavu a šla si sednout na židli, která byla vedle její postele.
„U všech Bohů Annabeth!" vyjekla a zvedla mi bradu „Kdo ti udělal ty modřiny na krku?!" zamračila jsem se. Stručně jsem jí řekla svůj sen a taky to co se stalo.
„To není možný... Nikdo není schopný vycítit někoho, kdo v té místnosti vlastně ani není. Navíc máš modřiny jako by si tam byla tělem." Opřela si ruce o nohy a bradu si položila na ruce „To nedává smysl..."
„Taky to nechápu..." zavrtěla jsem hlavou. Ještě chvíli jsme si, o tom všem povídal, když najednou do místnosti vtrhla Hazel.
„Annabeth!" vyjekla „Někdo na nás zvenku útočí!"
„Cože?!" rychle jsem se postavila. Kývla jsem na Ráchel a vyběhla ven za Hazel.
„Ochrana ještě drží, ale každou chvíli se zhroutí. Tábor je vzhůru nohama!" a jak Hazel řekla, tak se stalo. Do pěti minut prolomili obranu a do tábora se dostal útočník. Všichni jsme se postavili do bojového postavení a vyčkávali, kdo se před námi objeví. Jako první se vynořil kluk ve stejném věku asi jako já, možná o něco mladší. Byl bledší než Nico, na sobě měl černý kabát, pod kterým měl bílé tričko. Na nohách měl černé boty a černé potrhané džíny. Když jsem si ho prohlédla blíž, zalapala jsem po dechu.
„Percy...?" vydechla jsem. Ostatní si toho všimli taky, ale než stihli zakřičet nebo se radovat, objevila se za ním armáda nestvůr, které čítala asi 50 000 nestvůr. Percy dal povel, aby zastavili a všichni za ním tak učinili. K němu přišel kyklop... Polyfémos.
„Co se to sakra děje?!" vyhrkl Jason na můj vkus až moc nahlas.
„Válka chlapče!" vykřikl Percy „A já jsem ten, kdo ji celému světu vyhlásil!"
„A ty jsi kdo?!" vykřikla Ráchel, která se z ničeho nic objevila vedle mě.
„Nick Nemo jméno mé." Uklonil se „A tohle." Rozpažil ruce „To je armáda, která vás zničí." Řekl chladným hlasem, který jsem u něj ještě nikdy neslyšela. Všichni se postavili do bojových pozic.
„To je on..." šeptla vedle mě Ráchel „Ta jeho energie je strašně moc silná. Ten před námi mě dostal včera do bezvědomí."
„Percy..." slyšela jsem za sebou jeho jméno, ale on už to nebyl. Člověk, který stál před námi, už Percy nebyl. Percy umřel a tak to má být.
„Percy je mrtvý!" vykřikla jsem „Přijměte to. Člověk před námi má sice jeho podobu, ale není to on!" ucítila jsem, jak ze všech vyprchali pochybnosti. Nemo vytáhl z pochvy meč, který byl černější než noc a švihl před sebe.
„Útok!" vykřikl a všichni za ním se s křikem rozeběhli k nám. Oběhli kolem svého veliteli, ale bláhově jsem si myslela, že on se do boje nezapojí. Všechny nás uzavřel v kupoli vody a vynesl asi pět metrů na zem. Přes všechen ten tlak v uších jsem slyšela, jak se psychopaticky směje. Přijmi to... Už to není on...
Nakonec ho to asi přestalo bavit a pustil nás na zem, kde na nás už čekali ostatní nestvůry. Válka započala...

____________________________________

~GOMEN!
Strašně moc se omluvám, že přidávám další číst až teď, ale v poslední době jsem měla černé myšlenky a celkově jsem na to ani neměla náladu... Nevím kdy bude další kapitola a ani nevím jestli tenhle měsíc, takže se předem omlouvám...

Co říkáte na kapitolku?:O

~Knížka je věnována člověku, který mě od začátku, co mě poznal, podporuje ve psaní. Jen díky němu ještě píšu, takže vaše díky patří jemu... Taky udělal titulní stranu k téhle knížce. Děkuji ti a taky se omlouvám za všechno...

~Vote

~Koment

~Pac a pusu vaše Yoshiko_:D:P:*