Nekonečný příběh

Part 14

[Harryho pohled]

,,Našel se ještě jeden ideální dárce, který by ti chtěl darovat ledvinu a byl by to ještě lepší dárce než tady Louis" řekne doktor a já si říkám, kdo by mohl být lepší dárce? Jediný, kdo mě napadá je někdo z rodiny, ale ti se mnou nechtějí mít nic společného, vůbec netuším. ,,Vím, že první věc, kterou chcete vědět je, kdo to ten dárce je, ale musím vás zklamat. Nemohu to říct, musí přijít sám a říct vám to... Jedinou věc, kterou řeknu, je to, že tu osobu znáš Harry" řekne doktor a odchází pryč z pokoje.

„Kdo by to mohl být" ptám se Louise. Louis jen krčí rameny a dává mi jasně najevo, že ani on netuší, kdo by to mohl být. Najednou někdo klepe na dveře, a proto říkám: „Vstupte." Chvíli to trvá, než se osoba za dveřmi odhodlá vstoupit, ale najednou se dveře otvírají. Jsem v šoku.

„A...Ahoj Harry" říká. Nevím, co říct. „Ahoj, copak tady děláš? odpovídám v šoku. „Víš, chtěla bych si s tebou promluvit" odmlčí se. „Promluvit o všem, co se stalo. Mohli bychom si na chvíli promluvit jenom mezi námi?" koukne na Louise a mě dochází, co se tady děje. „Ach, promiň Louisi tohle je Gemma moje sestra a Gemmo tohle je Louis. Noo...Jak to říct, prostě můj přítel" vypadne to ze mě a Louis neví jak reagovat, ale sestra ho zachraňuje. „Jéé ahoj Louisi, moc mě těší, že tě poznávám." Sestra se usmívá a podává Louisovi ruku: „Taky mě moc těší" odpovídá. Přemýšlím nad tím, že tohle bude ještě složitá volba.

O tři měsíce později...

„ Miláčku jsem rád, že už konečně jdeš domů" poví mi Louis a políbí mě na líčko. „Mi povídej zlato už mě to tady nebavilo" odpovím pravdivě, protože ležet tři měsíce v nemocnici s rozřezaným bokem není moc příjemné, ale už se to zahojilo, takže už to skoro ani necítím. Rozhoduji se, že konečně vyslovím tu věc, kterou mám celé ty tři měsíce v hlavě. „Louisi? Uvědomuješ si, že jsi mi dal část sebe a já tě nosím v sobě a držíš mě při životě?" řeknu mu se slzou na krajíčku oka. On mi ji jemně setře a s úsměvem na rtech odpovídá: „Miláčku uvědomují si to celou dobu a ani nevíš, jak moc jsem byl šťastný, když ses rozhodl pro mou ledvinu." Šťastně ho chytím za ruku a vycházíme z pokoje.

„Konečně pryč. Nemocnici už zase dlouho nechci ani vidět." Zasmějeme se a nasedáme do auta. V hlavě mám spoustu nezodpovězených otázek. Jsem ze všeho zmaten, vlastně když tak uvažuji... Můj život začal znovu od nuly. Znovu jsem se po operaci narodil, měl jsem u sebe nejlepší lidi na světě a část rodiny. A tito lidé mě přestěhovali k Louisovi, u kterého od dnešního dne bydlím. Těším se na nové začátky. Nový a doufám, že skvělý život. Přijíždíme ke garáží a já vystupuji zároveň s Louisem a už, už si chci vzít tašku, ale Louis mě předběhne. „ Víš, co ti říkal doktor a nenuť mě to opakovat jak v nějakém filmu. Nemáš se přetahovat!" Jen se koutkem úst pousměji a pomalu jdu ke vchodu.

Cítím se divně, i když je to od dnešního dne můj nový domov, tak jsem zde byl pouze jednou. Louis ke mně přichází a podává mi malou zdobenou krabičku takovou, v které jsou prstýnky. Bez slov ji otvírám a mé podvědomí je trošičku zklamané, ale i rádo za to, že mě zrovna teď nepožádal o ruku před vchodem a při příjezdu z nemocnice. V krabičce se nachází klíč od vstupních dveří a na něm je přívěsek ve tvaru srdíčka. Všimnu si, že jde otevřít, a proto to hned udělám. A už asi po desáté se mi dnes nahrnou slzy do očí. Je tam fotka mě a Louise. „ Děkuji, miláčku jsem ti za všechno vděčný" a objímám ho. „Nemáš vůbec zač" a líbá mě na rty. „Tak šup jdeme dovnitř." Zasouvám klíč do dveří a otevírám. V hale už stojí připravená služebná a hned mi bere z rukou kabát a Louisovi ještě k tomu mou tašku. „Je všechno připraveno Doris?" ptá se Louis té slečny nebo paní a mrká na ni. „Ano pane vše je dokonalé" usměje se a odchází neznámo kam.

Popostrčí mě do zadku a já pomalinku procházíme přes obývací pokoj až někde, kde jsem ještě nebyl. Najednou na mě přiletí barevná věc a rozplácne se mi to na mém čistě bílém tričku, a mě to pomalu začíná docházet. V nemocnici jsme se bavili s Gemmou, že jsme nikdy nezažili takové to vtipné odpoledne, kdy jsme po sobě házeli balonky naplněné barvami. A náhodou to slyšela Tesa s Niallem a to by nebyli ti dva, kdyby to, co nejdřív nezorganizovali. Nestihnu dál přemýšlet, protože na mě přiletěl druhý balonek. „Héééj to není férové, já nemám balonky" zakřičím. A Louis ukazuje na stůl uprostřed místnosti. Jsme v nějaké dílně nebo jak to nazvat. Místnost je obrovská a všude jsou balíky se senem, za které se máme schovat. Rychle utíkám pro balonky a jdu se schovat.

Nevím přesně kolik nás tady je, ale minimálně Tes, Niall a Gemma tady budou. Dvě hodiny blbneme a všichni jsme barevní od hlavy až k patě. Najednou volám: „Konec lidi není mi moc dobře. Přece jen jsem tři měsíce ležel a jsem po operaci." Všichni se kolem mě seběhnou a já dělám, že mi je špatně. Využiji jejich starostlivosti a poslední čtyři balonky jim přiletí na hlavu. „Heeej" zakřičí všichni na mě najednou a já se jen směji jako blbec.

---------------------------------------------------------------------------

Konečně jsem se dokopala napsat další díl. Hrozně moc, moc, moc mě potěšily komentáře u předchozího dílu. A budu se snažit přidávat častěji díly než jednou za dva měsíce. Děkuji za každou podporu, povzbuzuje mě to v psaní dál. V.