A co když to bylo takhle...

1. Cesta do Roklinky

Boromir se nacházel v kdysi významném říčním přístavu na řece Gwathló, v bývalém království Arnor. Věděl, že město je dnes zpustošené a prázdné, ale pohled na zničené místo v něm vzbuzoval pocit úzkosti. Trosky rozpadlých domů se válely na dříve rušných ulicích a nejhorší pohled byl na zřícený Tharbadský most přes řeku Gwathló. Kdysi to musela být překrásná stavba, která vzbuzovala respekt a obdiv všech, kteří ho spatřili. Teď sloužil pro přechod přes řeku pouze nebezpečný brod, který byl vytvořen z jeho trosek.

Seskočil ze svého koně a sundal mu sedlo i uzdu, které položil na nízkou zídku patřící bývalému plotu kolem jednoho z domů. Poté si přehodil přes záda brašnu se zásobami a velký gondorský štít.

„Byl si mi oddaný a proto tě teď pouštím. Jsi volný, tak jdi," poplácal svého hnědého hřebce po krku, ten se obrátil, zaržál na pozdrav a šťastně se rozběhl směrem na rozlehlou pláň za zničeným městem.

Boromir se na koně usmál, a když zmizel v dálce, vykročil směrem k přechodu přes řeku. Doufal, že nebude moc vody, jelikož to by přechod udělalo ještě více nebezpečný a zrádný.

Došel až tam, kde dříve začínal oblouk mostu a rozhlédl se. Naneštěstí bylo v řece poměrně dost vody, a proto musel být velice opatrný. Náhle si všimnul i něčeho jiného. Nebyl ve zničeném městě sám. Nedaleko něj stála postava v tmavě šedém plášti s tváří zahalenou kapucí.

Připadalo mu, že do řeky hází jakési květiny a sleduje, jak je proud unáší pryč. V těchto končinách se nikdo moc nepohyboval, v okolí číhala mnohá nebezpečí. Vykročil směrem k osobě, a když k ní přišel, s překvapením zjistil, že je to žena.

Okamžitě ho zpozorovala a otočila se k němu, „Kdo jsi?" zeptala se a při tom uchopila jílec svého meče. Vypadala mladě, ale zkušeně a také nebezpečně. Z její tváře se dala vyčíst odvaha a odhodlanost. Zkoumavě ho pozorovala chladnýma modrýma očima.

„Jsem Boromir Gondorský, syn Denethora II.," představil se a mírně se uklonil. Byl dobře vychovaný a se choval vždy zdvořile. „Kdo jsi ty, a proč jsi zrovna na tomhle místě?" oplatil otázku.

„Jmenuji se Gilraen, dcera Halbaradova. Patřím k hraničářům, kteří bojují proti hrozbám v tomto kraji," řekla hrdě a s náznakem ironie pokračovala, „Co dělá Boromir Gondorský ve zničeném Tharbadu?"

„Procházím tímto územím do Roklinky. Účel mé cesty je ale má záležitost," odpověděl poněkud stroze a odměřeně.

Gilraen se ušklíbla a podívala se na druhý břeh řeky. Zdálo se, že o něčem přemýšlí, a tak vedle ní Boromir stál a nic neříkal. Po chvilce ale promluvila, „Dobře, nech si tedy ten tvůj účel pro sebe. Nicméně máme stejnou cestu. Také mířím do Roklinky, nesu panu Elrondovi zprávy od hraničářů. Mohla bych se připojit k tobě, tento kraj znám velice dobře a také jsem dobrý bojovník," navrhla a při tom usmála se.

„Dobrá, ale upozorňuji tě, že jestli se něco přihodí, nebudu tě zachraňovat," varoval jí Boromir a vyšel k zřícenému mostu. Gilraen na jeho poznámku jen obrátila oči v sloup a vyrazila za ním.

„Nějaký nápad, jak se dostat přes řeku a neutopit se?" prohodil sarkasticky Boromir, když dorazili na místo, kde dřív stál mohutný most.

„Musíme přejít po troskách, jiná cesta není," Gilraen ukázala na podivně vypadající kvádry ležící v řece.

„Super, tak jdeme," zavelel a skočil na první kamenný blok. Gilraen nečekala a vyskočila také.

Oba přeskakovali z jednoho kvádru na druhý a celkem rychle se blížili ke druhému břehu. Snažili se postupovat jen po suchých kamenech, jelikož kdyby uklouzli a spadli do vody, v silném proudu řeky by se utopili.