A co když to bylo takhle...

18. Zachráněná jezdci

Gilraen se probudila s bodavou bolestí hlavy. Nemohla si vzpomenout, co se stalo po včerejší v noci, ale usoudila, že dostala slušnou ránu do hlavy a ztratila vědomí.

Pomalu otevírala oči, ale vše měla zamlžené. Cítila, jak jí někdo sahá na rameno, které jí bolí. Instinktivně sáhla po svém meči, ale ten nebyl na svém místě.

„Hledáš tohle?" řekl neznámý hlas.

Konečně se jí rozostřil zrak a ona spatřila muže, který držel v ruce velký meč s červeným rubínem na jílci.

„Patří mě," zamračila se. „Kdo jsi?" zeptala se a pokoušela se mít pevný hlas, ale moc se jí to kvůli bolesti hlavy nedařilo.

„Jsem Éomer. Já a moje družina jsme tě včera v noci zachránili před skřety..."

Gilraen se pomalu rozhlédla. Byla v jakémsi táboře se spoustou mužů a koní. Najednou si však vzpomněla, že skřeti nezajali jen ji.

„Hobiti! Kde jsou?" vykřikla a Éomer s sebou leknutím trhnul.

„Žádní tam nebyli," odpověděl, ale ona nepřestala.

„Ne, museli tam být! Co jste s nimi udělali?!" odtáhla se a chtěla vstát, ale připadala si moc těžká.

„Ta žena asi blázní, můj pane," ozval se další mužský hlas vedle Éomera.

„Neblázním, skřeti nezajali jen mě, byli se mnou i dva hobité. Měla jsem je chránit a teď jsou..." přerušila se a po chvilce se znovu pokusila zvednout. „Musím je najít!"

Zvedla se ale moc rychle a podlomily se jí nohy. Málem se opět sesunula k zemi, naštěstí Éomer bezprostředně zareagoval, rychle přiskočil a zachytil ji.

„Je mi líto, ale takhle nikam nepůjdeš," přikázal jí nakonec a poručil tomu druhému muži, aby přinesl jídlo.

Gilraen se jeho přístup vůbec nelíbil, nechtěla připustit, že jí něco je. Stále myslela na své přátele. Museli být v nebezpečí, skřeti se za nimi možná vydali a chytili je, nebo se ztratili v tom velikém tajemném lese... Necítila se však vůbec dobře, a ačkoliv to nepřiznala, byla nakonec ráda, že se o ní postarali.

Ti muži byli podivní. Byli to vandráci, vypadalo to, že nemají kam jít, ale zároveň byly jejich způsoby záhadným způsobem uhlazené. Jistě, byli to válečníci, vlastně spíše psanci. A ne dlouho, ještě si na jejich potulný život nezvykli.

Éomer byl pravděpodobně jejich velitel. Nevěděla, co si o něm má myslet. Jevil se jako přítel, ale jeho uzavřenost a také to, že se jí téměř na nic nevyptával, ji přivádělo do rozpaků. V jednu chvíli byl starostlivý, ale pak s ní několik hodin nepromluvil.

Až tehdy si uvědomila, že je sama. Kde jsou ostatní, nevěděla. Společenství se rozpadlo a ona nevěděla, co bude dál. Byla obklopena desítkou mužů na koních, pro ní naprostých cizinců, kteří snad ani neměli nejmenší tušení, jaká obrovská hrozba se rodí na východě. Vzpomněla si i na Sarumana, těžko se jí i v mysli vyslovovalo slovo otec ve spojení s ním. Nedokázala to, chovala k němu zášť. Ačkoliv tak prvním dojmem nepůsobila, Gilraen byla opravdu čisté dobro.

„Pane, musíme se opět přemístit," jeden z mužů přistoupil k Éomerovi.

„Ano, nevíme, kde všude jsou Sarumanovi špehové..." odvětil a podíval se směrem ke Gilraen, která jejich rozhovor poslouchala, „...vzkaž všem mužům, ať připraví koně. Odjíždíme," poručil nakonec.

Gilraen se stáhlo hrdlo, když slyšela o Sarumanovi a jeho špezích. Považovali ji snad za jednoho z nich? Věděl o ní vůbec Saruman?

Věděl. A snažil se Gilraen, svou dávno ztracenou dceru, najít. Když slyšel o výpravě nesoucí Prsten, vyslal své zvědy, aby se ho zmocnili a přinesli mu jej. Tou dobou také pomocí palmiru zjistil, že se ke skupině přidala i dívka ze severu a toužil se s onou dívkou setkat. Již nějakou dobu měl tušení, že jeho dcera žije mezi hraničáři.

„Ty půjdeš s námi..." zamračil se Éomer na Gilrean, „...jak se vlastně jmenuješ?" zarazil se, protože si uvědomil, že neví, kdo dívka je. Mohla by být Sarumanův, nebo i Grímův zvěd, kterého poslali, aby zjistili, kde se Jezdci nacházejí. Nepovažoval ji však za nepřítele. Od chvíle, co se probudila, se nepokusila o útěk ani nikoho nenapadla. Éomer se ke každé ženě choval s úctou. Její zbraně ji ale nehodlal vrátit, dokud nezjistí, kdo je zač.

„Gilraen," chtěla pokračovat a uvést svůj původ, ale na chvilku se zarazila. Nebyla přece dcera Halbaradova, jak se vždy představovala, „...patřím k lidem ze Severu," dodala nakonec.

„K Hraničářům," zamyslel se Éomer a Gilraen hrdě přikývla, „Co dělá Hraničář na východě?" zeptal se pak podezíravě. Nebyl si jistý, zda ji může věřit. Nikdy neslyšel o tom, že by mezi Hraničáři byly i ženy.

„To bohužel není tvá starost, Éomere," odvětila stroze.

„Dobrá. Jak si přeješ..." věděl, že nemá cenu jí oponovat, akorát by ho to stálo spoustu drahocenného času, „...Nasedat!" křikl na Jezdce a ti se vyhoupli do sedel.

„Počkat..." Gilraen zastavila Éomera, „...Na jakém koni pojedu já?"

„Na mém," ušklíbnul se. Využil její nepozornosti a rychle jí svázal ruce provazem.

Gilraen ani nestačila zareagovat, když ji Éomer popadnul za boky a vyhoupl do sedla, poté na koně sám nasedl, zahvízdal na Jedzce a vyrazili neznámo kam. 

Dnes kratší kapitola, ale snad se líbila :) Konečně se na scéně objevil Éomer :D

Co říkáte na to, že Jezdci zachránili Gilraen? I když ona by se slovem "zachránit" nesouhlasila... 

Další kapitola přibude v průběhu příštího týdne :) 

XOXO Miky_Long