A co když to bylo takhle...

12. Šokující objev

Legolas stál beze slov již značnou chvíli. Jako by ho vše přestalo zajímat, upřeně pozoroval drobounké lístky, ozářené bílým světlem, na větvích stromu, na kterém stál altánek.

Ireth stála mlčky opodál a neúspěšně se mu něco snažila vyčíst z tváře. Dříve by trpělivě čekala na odpověď, ale jelikož se v ní cosi od odchodu z Roklinky změnilo, mučivé ticho jí trápilo a již nevydržela dál čekat.

„Řekni něco..." promluvila naléhavým a ustaraným hlasem.

Jeho modré oči se upřeně zahleděly do těch jejích a zkoumavě si je prohlížely. Uběhlo několik minut, než si Legolas v hlavě srovnal, co vlastně chce odpovědět. Již na začátku výpravy všichni věděli, že se v Lórienu rozdělí, ale kvůli okolnostem, které nastaly, na to přestal myslet. Měl na sebe vztek, protože si po dlouhé době dovolil něco cítit a stejně jako vždy mu to akorát ublížilo...

„Já vím... A to je vše, co tě trápilo?" konečně promluvil, ale takovou reakci od něj Ireth opravdu nečekala. Jeho hlas zněl, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo a Ireth vše jen zveličovala.

„No... Bála jsem se, že by to pro tebe..." začala se zadrhovat, nevěděla, jak to má vysvětlit. Svou větu, ale nedokončila, protože jí Legolas skočil do řeči:

„Nemusíš se o mě bát," přerušil jí ostře a podrážděně. Poté, aniž by se na ní podíval, prošel kolem ní a opustil altánek.

Ireth zaskočeně sledovala, jak odchází, a neschopna se hnout zůstala na místě ještě dlouho do noci...

***

Dny v Lórienu ubíhaly velice rychle, a tak členové Společenstva, aniž by si to pořádně uvědomili, byli hosté ve Zlatém lese necelý měsíc.

Většinu času odpočívali nebo jedli, jen někteří z nich se procházeli po okolí.

Ireth patřila k těm aktivnějším a spolu s Gilraen již viděly velkou část tohoto přenádherného lesa. Často jim dělal společnost i Boromir, kterého Ireth konečně lépe poznala a zjistila, že je to dobrý člověk a výborný bojovník.

Některé dny trávili všichni pohromadě ve stanu, který pro ně elfové přichystali, a povídali si od rána do večera. Ireth vyprávěla o životech elfů, jejich zvycích, svátcích a dalších, pro neznalé hobity zajímavých, věcech.

Mluvila vždy obecně o všech elfských národech, jelikož sama pocházela z několika různých rodů a za svůj život toho o nich spoustu zjistila. Musela také do svého vyprávění zahrnout elfy z Temného hvozdu, protože Legolas s nimi skoro vůbec nebyl.

Neustále byl pryč s elfy z Lórienu a po první noci se členy Společenstva ani nepřespával, pouze se občas vracel a jedl s nimi. Často s sebou na své výpravy bral i Gimliho a ostatní se té náhlé změně divili. Celkově se bavil se všemi, kromě Ireth, které se zřejmě vyhýbal a sotva si jí všímal.

Zpočátku se jí to nelíbilo, a aniž by si to přiznala, hlavně mrzelo, protože když ostatním oznámila, že s nimi nebude pokračovat, vzali to dobře a chovali se k ní stále přátelsky. Po několika dnech si však zakázala o čemkoliv, co mělo cokoliv společného s Legolasem, přemýšlet a byla ráda, když se opět vrátila ta původní, citově vyrovnaná a uzavřená Ireth.

Zbývající členové Společenstva již začali cítit, že se jejich čas strávený v bezpečí Zlatého lesa krátí a začali se připravovat na další cestu.

Jednoho večera se Ireth, Gilraen, Sam a Frodo procházeli po cestě, linoucí se mezi stromy, a sdělovali si, co se jim na tomto lese nejvíce líbí.

Shodli se, že je to klidné a harmonické místo, kde vládne zvláštní magie, která je přítomná všude kolem, ale přece jen se nedá dobře popsat.

Zrovna, když si hobité stěžovali na to, že od jejich příchodu již neviděli Pána a Paní Lórienu, jelikož doufali, že jim poradí, co mají dělat dál, spatřili lady Galadriel, jak v celé své kráse prošla kolem nich a pokynula, aby jí všichni čtyři následovali.

Šli za ní po dlouhém schodišti dolů až na místo, kde stála na nízkém podstavci stříbrná nádoba a vedle ní stříbrný džbán.

„To je Zrcadlo Galadriel," promluvila sličná Paní Lórienu, když nalila do nádobky vodu z potoka a dýchla na ni. „Přivedla jsem vás sem, abyste se do něj podívali, pokud ovšem chcete," nabídla jim s tajuplným úsměvem na rtech.

Jako první se do Zrcadla odvážil podívat Sam. Naklonil se nad něj a zahleděl se na klidnou a průzračnou hladinu. Po chvilce se ale hladina změnila a začali se na ní objevovat obrazy z minulosti, přítomnosti a možné budoucnosti.

Sam s sebou trhnul a odskočil od nádoby. Lady Galadriel mu vysvětlila to, co právě spatřil a nechala ho, aby se s tím vypořádal po svém.

Druhý do Zrcadla nahlédnul Frodo a opakovalo se skoro to samé, co předtím u Sama, až na jiné obrazy na hladině. Hobit po odskočení od nádoby nabídnul Prsten lady Galadriel, která ale jeho moci odolala a poslala oba hobity, aby si pořádně odpočinuli před dlouhou cestou.

Poté Galadriel pokynula Gilraen, že je na řadě.

Dívka přistoupila k Zrcadlu a nejistě se podívala na jeho hladinu. Nejdříve si myslela, že se nic nestane, ale najednou se hladina rozčeřila a objevil se na ní obraz ženy v jakési bílé místnosti.

V kolébce měla dítě, holčičku, a Gilraen se usmála, když jí její matka zpívala ukolébavku. Pak se ale stalo něco hrozného: Do místnosti vstoupil muž, následovaný několika vojáky, kterým přikázal, aby dítě vzali. Ti jeho rozkaz poslechli a obraz v Zrcadle se najednou zrychlil.

Gilraen šokovaně pozorovala naříkající ženu, rozčileného muže a plačící dítě v kolébce, když ho nesli pryč od matky.

„Ne..." zamumlala žalostně, když dítě naložili na vozík, tažený velkým koněm a pobídli ho, aby dítě odvezl pryč.

Nechápala, proč jí tyto obrazy Zrcadlo ukazuje, dokud nespatřila malou holčičku, jak zápasí s dřevěným mečem mezi samými chlapci. Poznala v ní totiž sebe.

„To nemůže být pravda!" vykřikla, když se odtrhla od hladiny Zrcadla.

V obličeji byla najednou bílá a v očích se jí objevily slzy. Podívala se na lady Galadriel a čekala na vysvětlení...

Další kapitola je u konce! Doufám, že můj plán vyšel a pořádně jsem Vás překvapila plot twistem o Gilraen :D

Budu ráda, když do komentářů napíšete své teorie o tom, co znamenal ten obraz, který Gilraen v Zrcadle viděla ;) 

Snad byla tahle kapitola napínavá a budete se těšit na další pokračování :)

XOXO Miky_Long