A co když to bylo takhle...

11. Altánek

Noci v Lórienu nebyly vůbec temné a hrůzné. Spíše naopak. Nikdy v nich nezanikalo světlo, které symbolicky naznačovalo, že v tomto lese panuje dobro, a že temnota proti němu nemá žádnou šanci.

Dnes se však Zlatým lesem kromě bílého světla nesl také zpěv elfů. Byl to žalozpěv na počest moudrého čaroděje, důležitého člena Společenstva a především dobrého člověka s velkým srdcem, Gandalfa Šedého, který obětoval svůj život pro záchranu svých přátel.

Ireth chtěla být v tuto chvíli sama. Proto se před okolním světem ukryla na své oblíbené místo v koruně jednoho ze stromů, kde mohla tiše naslouchat žalostné melodii.

Altánek, který se na vrcholku nacházel, byl již dávno nepoužívaný a možná i zapomenutý. Objevila ho, když byla v Lórienu poprvé a snažila se této les co nejvíce prozkoumat. Nikomu o něm neřekla, ale věděla, že lady Galadriel a lord Celeborn toto místo znají. Také o něm věděl Legolas, který ji sem jednou sledoval.

Teď však neměla obavy, že by sem mohl přijít, protože podle toho, jak se dnes ráno zachoval, když ho pozvala na cvičiště, se jí zřejmě vyhýbal.

Chvilku přemýšlela, z jakého důvodu s ní nechtěl jít, vždyť byli přátelé, stejně jako například s Haldirem.

Najednou však uslyšela první slova elfské písně a Ireth se ponořila hlouběji do své mysli, až se ocitla ve svých vzpomínkách.

Stála u zábradlí bílého altánku a se zavřenýma očima si promítala svá setkání s Gandalfem, od toho prvního až po to poslední...

***

Legolas se procházel po Zlatém lese již skoro celý den. Ušel velkou vzdálenost a viděl mnoho krásných míst. Přestože většinu času střídavě litoval své dřívější výmluvy a naopak si stál za svým, nakonec se mu podařilo vyčistit si mysl.

Nebyl žádné rozmazlené princátko, i když si to někdo mohl myslet. I přesto, že opravdu princ byl, jeho otec z něj vychoval výborného bojovníka a vzdělaného elfa.

Vždy se choval tak, jak se slušelo a patřilo a téměř za každé situace si dokázal zachovat chladnou hlavu, což mu umožňovalo rozumně uvažovat.

Poslední dobou si však všímal, že se občas řídí svými emocemi, než hlavou. Zaregistroval to i Aragorn, který věřil, že za to může Ireth. Legolas si to nechtěl připustit, ale bylo mu jasné, že je to od té doby, co se jim opět zkřížily cesty.

Cestou zpět ke svým přátelům si vzpomněl na altánek vysoko na stromě, kde již dlouho nebyl, a tak se tam ihned vydal.

Vystoupal po cestách vedoucích ze země až do korun vysokých stromů, přešel po několika můstcích, až se dostal k nepoužívané, ale stále udržované cestě. Vydal se po ní a došel k malému bílému altánku. Vůbec ho nepřekvapilo, když uvnitř spatřil Ireth.

Stála zády k němu, rukou opřená o zábradlí. Měla na sobě dlouhé, splývavé, světle zelené šaty se saténovými prodlouženými rukávy a tmavě zeleným korzetem.

Její vlnité světlé vlasy dosahující po pás byly kolem uší spletené a uprostřed hlavy se tyto dva menší copy setkávaly a tvořily jeden větší.

Moc často ji v šatech neviděl, naposledy při jejich prvním setkání. Nikdy však nezapomene, že na něj tenkrát udělala stejný dojem, jako dnes. I přes to, že to byla obyčejná elfka, v šatech vypadala jako princezna.

Chvilku tam tiše stál a rozhodoval se, jestli za ní má jít, nebo ne. Věděl, že chtěla truchlit sama. Gandalfova smrt byla velká rána pro všechny, ale pro Ireth to muselo být ještě těžší. Na jejich cestě si všimnul, že ke Gandalfovi vzhlíží a je pro ní jako otec, kterého nikdy neměla. Proto se nedivil, že se ho v Morii pokusila zachránit.

Až teď si uvědomil, že o jejím původu vlastně nic neví. Pouze slyšel, že je sirotek a vychovával jí Elrond v Roklince spolu se svými vlastními dětmi. To však nebylo u elfů nic neobvyklého, hodně rodin vychovávalo děti elfů, kteří zemřeli nebo se vrátili do Valinoru. Její rodiče údajně padli v boji proti skřetům.

Konečně se odhodlal a vstoupil do altánku: „Pamatuji si, jak jsi mě na tohle místo poprvé zavedla..." promluvil a čekal na její reakci.

Ireth s sebou mírně trhla, byla naprosto ponořená do svých vzpomínek a nečekala, že jí někdo vyruší.

Okamžitě poznala, čí je ten hlas, a tak s otočila a vyčítavě, ale hlavně přátelsky odvětila: „Myslíš, jak ses za mnou plížil, stejně jako dnes?" podívala se mu do očí a překvapilo jí, že tentokrát okamžitě neucukla.

„Tenkrát jsi mi pořádně vynadala..." řekl jakoby ublíženě, ale na tváři se mu objevil úsměv.

„Tenkrát jsem nevěděla, že jsi princ," usmála se, ale jakmile zaslechla další slova elfské písně, opět se jí do tváře vrátil zármutek a otočila se směrem, odkud melodie přicházela.

Legolas si stoupnul vedle Ireth a stejně jako ona mlčky naslouchal smuteční písni.

„Bude těžké, pokračovat dál v naší cestě," přerušil ticho, ale stále se díval do dáli.

„Ano, to bude..." odvětila a jakoby se před ním snažila něco skrýt, popošla o několik kroků od zábradlí směrem do středu altánku a se skloněnou hlavou zůstala stát zády k němu.

„Co se děje?" zeptal se zaskočeně.

Ireth se otočila, ale chvilku jí ještě trvalo, než se mu podívala do očí. „Já...už nebudu pokračovat dál..." řekla vážným hlasem a tentokrát čekala na jeho reakci ona.

Legolas stál jako přikovaný s kamenným výrazem a nic neříkal...

Další kapitola je u konce :) Možná jste si všimli menšího zpoždění v termínu publikace... Blížící se svátky mě totiž donutily přestat prokrastinovat a konečně doma pomoct s přípravami :/ :D

...

Když si kapitolu po sobě znova čtu, říkám si, že mě asi při psaní ovládlo mé romantické Já :D No co, i na Dark Side máme občas slabší chvilky (a taky máme cookies!!) :D :D

Máte radši, když je tenhle příběh akční a podle knížek/filmů, nebo se Vám líbí části s rozhovory mezi postavami a kapitoly podobné téhle? :) 

...

Nakonec bych Vám všem chtěla popřát krásné Vánoce, ať se Vám vyplní všechna Vaše přání a prožijete tyto svátky v klidu a pohodě :) <3

(8<|

XOXO Darth Miky_Long