A co když to bylo takhle...

7. Nepustím tě

Všichni běželi, jak nejrychleji mohli. Z místnosti, kde před chvilkou bojovali, se dostali přímo do středu trpasličího města a pokračovali směrem k jedinému možnému východu – mostu v Khazad-dum.

Slyšeli, jak je s příšerným jekotem pronásledují stovky skřetů a zoufale se snažili kličkovat mezi vysokými sloupy, aby je setřásli. Nebylo to ale účinné, protože se ze všech stran objevovali další a další zuřiví nepřátelé.

Po několika minutách se skřetům podařilo je obklíčit a uvěznit v malém kruhu, ze kterého již nebylo útěku. I kdyby s nimi bojovali, takové množství nepřátel nemohli nikdy porazit.

„Co teď?" zeptala se Gilraen, která se, stejně jako Boromir a Gandalf, snažila držet nepřátele z jejich dosahu pomocí zapálené louče.

„Budeme bojovat, dokud budeme moct..." odpověděl jí Gimli a na to si připravil svou sekyru.

„Nemáme proti nim žádnou šanci, všechny nás zabijí," vydechl se zděšením Pipin.

„Odvahu, můj malý příteli," povzbudila ho Ireth, zatímco mířila napnutým lukem na skřety před sebou.

„Tak pojďte, potvory!" vykřikla výhružně Gilraen.

Skřeti byli již kousíček od skupiny, nadšením poskakovali a tlačili se jeden na druhého, aby se k jejich kořisti dostali co nejdříve.

Svým vzhledem naháněli strach, ale také odpor. Měli zakrslé shrbené postavy s tmavou kůží, dlouhými opičími pažemi, plochým obličejem a špičatými žlutými zuby. Ve vzduchu se nesl nechutný zápach, který připomínal zkažená vejce, charakteristický pro morijské gobliny.

Najednou spatřili jasné žlutočervené světlo, připomínající oheň, které ozářilo celou místnost a pomalu postupovalo směrem k nim.

Skřeti se okamžitě přestali sápat po skupině a rychle se stáhli. V mžiku byli všichni pryč a členové družiny se mezi vysokými sloupy trpasličího města ocitli úplně sami.

Udiveně stáli namačkaní na sobě a sledovali přibližující se záři. Spolu s ní se po místnosti rozléhal ohlušující řev.

„Co to je?" zeptal se Boromir Gandalfa.

Čaroděj jen nehybně stál a na jeho tváři se poprvé za dobu jejich cesty objevil strach. Věděl, že k nim přichází to, co mu dělalo starosti a čemu se celou dobu snažil vyhnout.

„Balrog... Démon z pradávného světa," pronesl temným a hlubokým hlasem.

„Služebník Morgotha..." vydechla Ireth a podívala se na přátele kolem sebe. Všichni měli zděšený výraz ve tvářích a čekali, co bude dál.

„S jeho silou se nemůžeme srovnávat," pokračoval Gandalf. „Utíkejte!!" zavelel a na reakci ostatních nemusel dlouho čekat.

Všichni se rozeběhli za čarodějem, který je vedl co nejdál od strašlivého démona.

Rychle sestupovali schody a přebíhali mosty, pod kterými se rozprostírala nekonečná temnota. Nesměli upadnout, jelikož by se zřítili do hluboké propasti.

Najednou se před nimi objevila další překážka – část schodů byla pryč. Celá skupina se před širokou mezerou zastavila.

Jako první se ke skoku odhodlal Legolas, který bez problémů přistál na druhé straně. Hned za ním, také bez potíží, skočil Gandalf.

Poté přišla řada na Ireth. Už se chystala ke skoku, když jí kolem hlavy proletěl černý šíp. Všichni se podívali směrem, odkud přiletěl, a spatřili skřety, kteří se nesmířili s tím, že jim kořist přebral Balrog, a snažili se je dostat dřív, než on.