A co když to bylo takhle...

4. Dobrodružství začíná

Gilraen se probudila do krásného rána. Za tu dobu, co byla v Roklince, nebylo jinak než slunečno a nedokázala si představit, že i zde bývají dny větrné a sychravé.

Jakmile vstala, šla se podívat k oknu. Jediné co připomínalo, že zima již zasáhla i sem, byla tenká vrstva sněhu, která pokrývala zem, koruny stromů a velké množství soch. I přes to, že sněžilo již několik nocí za sebou, slunce mělo stále sílu na to, aby přes den sníh rozpustilo.

Na takové počasí nebyla Gilraen zvyklá. V divočině, kde žila, byly nelítostné podmínky a téměř neustále tam musela bojovat o svůj život. Vlastně nebyla zvyklá na nic, co bylo v Roklince. Například tento pokoj.

Velká dřevěná postel s vysokou matrací, teplou přikrývkou a spoustou polštářů, ve které si každý připadal, jako kdyby spal v oblacích. Naproti posteli stála mohutná skříň z dubového dřeva a v ní viselo mnoho druhů oblečení. Převážně to byly šaty různých střihů a barev, ale naštěstí pro Gilraen tam bylo i několik kalhot a košilí. Nikdo by jí nepřinutil vzít si na sebe šaty, připadala si v nich moc žensky. V pokoji bylo několik dalších věcí, některé ani Gilraen neznala, a tudíž nevěděla, na co se používají.

Z jejího zamyšlení jí vytrhl menší stůl, na kterém stál džbán s vodou a snídaně, kterou jí dnes neobvykle přinesli do pokoje.

Ihned si uvědomila, že dnes z Roklinky odchází. Sice si na zdejší klidnou atmosféru poměrně rychle zvykla, ale věděla, že by se brzy začala nudit, a proto souhlasila s tím, že doprovodí Ireth do Lórienu. Nevěděla, z jakého důvodu tam jdou, ale pochopila, že se nemá ptát.

Měli odcházet brzy po rozednění, a tak se rychle najedla, umyla a převlékla do svého oblíbeného oblečení. Kolem pasu si připnula pásek s velice dobře zpracovaným a zajímavě zdobeným mečem, který dostala od svého otce, když ji přijali mezi Hraničáře, a nedala na něj dopustit. Ukovali ho nejlepší kováři z tmavé ocele a na jeho čepeli byl usazen lesklý červený rubín.

Když byla připravená k odchodu, vzala věci, připravené vedle dveří od pokoje, a vyrazila na místo setkání.

******

Někteří členové Společenstva již stáli u hlavní brány a čekali na ostatní. Byli mezi nimi všichni čtyři hobiti, trpaslík Gimli, Boromir a Legolas. Po schodech, vedoucích z hlavního domu, přicházel Elrond, Gandalf a Aragorn. Probírali spolu poslední záležitosti ohledně cesty.

Před bránou stála také skupinka několika elfů z Roklinky v čele s Arwen. Vypadala nešťastně, protože věděla, jak je tato cesta pro všechny nebezpečná a hlavně jí na dlouhou dobu opouštěl Aragorn.

Konečně se zpoza rohu objevila Ireth vedoucí hodně naloženého poníka. Byl to Vilík, poník, kterého v zuboženém stavu přivedli hobiti, když do Roklinky přišli. Elfové se o něj dobře postarali a dnes měl již mnoho sil na dlouhou cestu.

Elfka se zastavila u Sama a poníka mu předala, poté si stoupla ke skupince, vedle Gilraen. Ani jedna z nich si však neuvědomila, že ostatní ještě neví, že jdou s nimi. Proto se na ně všichni překvapeně podívali, když jim to Elrond oznámil.

„Ireth a Gilraen se k vám na čas připojí. Jejich cesta však vede do Lórienu, kde musí vyřídit zprávu, kterou posílám lady Galadriel," nemohl říct celou pravdu, ale ani nelhal, jelikož Elrond opravdu měl vzkaz pro lady Galadriel. „Je někdo zásadně proti?" zeptal se pro jistotu.

Nikdo ze Společenstva nic nenamítal, ale přeci jen se ozval někdo, kdo nesouhlasil.

„Nemůžete poslat dvě ženy, je to nebezpečná cesta a pochybuji, že jsou natolik zdatné, aby došly až do Lórienu. Nebylo by lepší, poslat tam opravdové bojovníky?" odporoval vysoký hnědovlasý elf, který vystoupil ze skupinky za Arwen.