Classmate ✔

Prolog

Viděla jsem to. Viděli jsme to všichni. Nikdo s tím nic nedělal a většina se přidala. Já nic nedělala. Jen jsem to z povzdálí sledovala a bylo mi ho, nejspíše jako jediné, líto. Neměla jsem ráda ten pohled, když s ním skončili. Ležel tam na zemi, svíjel se v bolestech a někdy i v kaluži krve.

Všichni to přehlíželi. Byl pro ně jen špína. Kus hadru, lidský odpad, někdo kdo sem nepatří, buzna.. pojmenovávali ho všelijak. Několik spolužáků ho přirovnávalo k dívce a to jen kvůli jeho stylu. Každý je nějaký, ale na základní škole, do které jsme já i on chodili, může existovat jen jeden styl.

Styl, který většině lidí nevyhovoval, ale raději se přizpůsobili, aby se nestali oběťmi šikany. On nechtěl být jako ostatní. Neměl vlasy ostříhané na takzvaného ježka ani atletickou postavu. Byl svůj. Měl delší černé vlasy a byl obtloustlý. Tudíž nezapadal mezi většinu chlapců ze třídy, kteří byli nakrátko ostříhaní a jejich barva vlasů se řádila od nejsvětlejší blond po světlé odstíny hnědé. I když mi to přišlo divné, nikdo z chlapců od nás ze školy, neměl černé nebo tmavě hnědé vlasy. Jedna z možností je, že si je barvili. Což je hodně divné, ale co si budeme povídat.. Většina mých spolužáků, byli šamponci, kteří si neviděli na špičku nosu.

Jeho modré oči, které byli podle "norem", které si vymysleli moji "inteligentní" spolužáci, kteří ani neví jaký je rozdíl mezi USA a tučňákem. I když modré oči měla polovina školy, jeho byli jiné. Byl v nich příběh. Smutný příběh. Bohužel to byl jeho smutný příběh. V očích měl takovou hloubku, že sám Grand Canyon, je oproti jeho očím pouhopouhá milimetrová dírka. Stačil mi jeden pohled do nich a již jsem se ztrácela někde na dně oceánu. Milovala jsem ty jeho dvě modré studánky. Byli neodolatelné. Bohužel náš oční kontakt nikdy netrval déle než půl sekundy. Vždy mi to připadalo jako věčnost, protože vždy cukl pohledem.

Chodil se sklopenou hlavou a chodil kolem zdí. Každou volnou chvíli, byl zavřený daleko ode všech. Nejčastěji chodil do staré části budovy, která se již nevyužívá. Bylo tam pět starých učeben, dvě opuštěné chodby a jeden prostor s dvěma řadami starých ošuntělých skříněk. Chodil do staré učebny hudební výchovy. Často chodil k nefunkčnímu mikrofonu a zpíval. Jednou jsem ho sledovala a nemohla jsem uvěřit ani svým očím ani uším.

Jeho hlas byl nádherný. Tóny, které vycházeli z jeho úst, byli jako rajská hudba. Kdybych mohla, tak bych si ho nahrála a poslouchala all day all night. Nejen jeho hlas, ale i on sám byl nádherný! Ve dvou modrých hlubokých studánkách byly vidět jiskřičky. Jeho tvář zdobil upřímný úsměv. Slušelo mu to. Slušelo mu to více než kdy jindy.

Chtěla jsem se tajně a neslyšně vypařit, ale to se mi jaksi nepodařilo. Když jsem byla na odchodu, tak pode mnou zaskřípala parketa. Není se co divit, protože ve staré části školy, bylo vše na spadnutí. Zastavila jsem se v pohybu. Začala jsem zrychleně dýchat a zavřela jsem své oči. Bála jsem se. Bála jsem se toho, co mi udělá. Byl by schopný ublížit holce? Byl by schopný mě uhodit? Věřím, že takový není, ale čím víc o tom přemýšlím, tím víc začínám pochybovat o tom, jestli mi by neublížil.

Nebyla jsem schopna pohybu. Stála jsem uprostřed prastaré chodby, která nejen, že působila děsivě, ona i děsivá byla. Na zemi byly hromady spadané omítky, tudíž zdi byly oprýskané a byly vidět i staré cihly, které byly léta schované za omítkou. Byli tam i staré diplomy, vitríny s poháry, které tato škola získala, ať už za to, že místní fotbalový tým zvítězil ve fotbalovém turnaji či děti ze šachového kroužku dokázali uhrát všechny partie a vyhráli nejprestižnější turnaj v žákovské kategorii. Nechápu, proč je tu ředitel nechal. Mohl je přece vystavit v nové části školy. Aspoň by v těch výstavních vitrínách něco bylo, takhle tam je jenom prach a sem tam nějaký výrobek z keramického kroužku.