Unspoken - přepis :)

1.kapitola

Každé město v Anglii má svůj příběh. Jednou přijdu na to, jaký je příběh Sorry-in-the-Vale.Nejblíže se takhle reportérka k získání sólokapra dostala, když jsem se zeptala pana Rogera Stearna (věk sedmdesát šest, ale v srdci je to mladík), jestli neví něco o historii tohohle města. Svěřil mi, že věří tomu, že tajemství Sorry-on-the-Valeského vysokého výnosu z vlny vězí v krmivu, které dávají ovcím. Myslím, že jsem z tváře nedokázala vymazat lehké zklamání, protože se na mě chvíli díval a pak mi řekl: "Respektuj ovce, mladá dámo," a tím ukončil náš rozhovor. Neubráním se srovnání s městem Cotswolds, které má taky hodně vlny a žádné tajemství. Což je absurdní. Záznamy Sorry-in-the-Vale sahají až do roku 1400. Šest set let uplynulo, aniž by někdo udělal něco hanebného.Lynburnové jsou zakládající městská rodina a všichni víme, co páni z panství prováděli. Unášeli rolníky, vypalovali jejich skromné domy. Pořádali hony na lišky. Seznam by mohl pokračovat dál a dál.Nad Lynburnovými visí 'temné tajemství'. Existuje o nich i básnička. Básničky se vám možná nemusejí zdát moc zlověstné, ale vzpomeňte si třeba na Ring Around the Rosy, kde šťastné děti zpívají o moru. V Sorry-in-the-Vale zpívají tuhle píseň:Hluboké lesy, tiché zvonyTam tajemství nikdo neprozradíKlidné údolí, klidná vodaLynburnové vše sledují z kopce shoraČervená jablka, zlatá kukuřiceSkoro každý zestárneDokonce i v básničce se mluvilo o tajemství.Během tohoto neohroženého zkoumání reportérky nicméně zůstal v domě jediný Lynburn, Marigold Lynburnová (teď už mrtvá). Většinou o mrtvých nemluvím špatně, ale nelze popřít, že byla paní Lynburnová zuřivá uzavřená osoba. Například, po určitých nevinných, pouze zvědavých lidech, házela svoje chodítko.Dneska, po sedmnácti letech v Americe, se dcery Marigold Lynburnové vrací zpátky do Sorry-in-the-Vale. Jestli má tahle rodina nějaké temné tajemství, milí čtenáři, musíte věřit, že se mi ho podaří odkrýt.Kami na chvíli přestala psát a zírala na obrazovku. Nebyla si jistá, jaký by vlastně měl její článek být. Seriózní reportér by nejspíš nedělal tolik vtipů, ale kdykoliv si Kami sedla k počítači, bylo to, jako kdyby tam ty vtipy už napsané byly, jenom se schovávaly za klávesami a čekaly, až na ní vyskočí.Kami věděla, že mají Lynburnové svůj vlastní příběh. Odešli dřív, než se narodila, ale celý život slyšela lidi mluvit o tom, jak si přejí, aby se někdo nemocný uzdravil, nebo bouře obešla údolí, ale zároveň s tím řekli: Ale nejde to. Lynburnové jsou pryč. Potom, co se dozvěděla, že se vracejí, strávila celé léto ptaním se na ně lidí. Ti jí ale okamžitě tišili, jako kdyby je mohli Lynburnové slyšet. I máma Kami jí pokaždé přerušila. Její hlas byl z části vážný a vyděšený, jako kdyby se bála o svojí nebezpečně odrzlou dceru.Kami se podívala zpátky na obrazovku. Nemohla vymyslet jiný název, než "Návrat Lynburnů." Obviňovala je z toho, že se jejich příjmení rýmuje s "návrat (*pozn. překl. return)". Taky obviňovala děti, které si hrály v lese před její zahradou: tuhle noc vydávaly zvuky, které se daly přirovnat k vytí. Pořád bylo hlasitější a hlasitější, až si musela dát dlaně přes uši a zmáčknout si svoje tepající spánky.Kami vyskočila ze židle a vyběhla ze svého pokoje. Seběhla po úzkých vrzajících schodech a pak pokračovala ven zadními dveřmi do jejich noční zahrady, pokryté stříbrným světlem. Temná křivka lesa držela třpytivá světla ze Sorry-in-the-Vale, jako temná dlaň hrst hvězd. Na druhém konci lesa, vysoko nad městem, bylo panství Aurimere, jeho zvonice byla jako kostnatý prst směřující k nebi. Panství Aurimere, které postavili Lynburnové, když založili město, a kde žili po celé generace, a odkud jako páni na všechno dohlíželi. V Sorry-in-the-Vale nebylo místo, odkud by nebylo vidět panské sídlo. Okna všechny sledovaly jako oči. Kami se často přistihla, že do nich zírá.Poprvé, co si Kami pamatovala, se v každém okně svítilo. Světlo připomínalo lesklé zlato.Lynburnové byli konečně doma.Vytí se pomalu blížilo k její zahradě. Kami přejel po zádech mráz. Rozběhla se k brance. Otevřela jí a dívala se do tmy před sebou. Pak zvuk najednou zmizel. Zbyl tu jenom noční vítr, který Kami syčel v uších, jako kdyby měla jenom zlý sen a on jí utěšoval. Projela si ledovými prsty vlasy. Pak se natáhla přes hranice svojí mysli a donutila se uklidnit.Co se děje? zeptal se najednou hlas v její hlavě. Ucítila jeho starost. Najednou jí bylo tepleji, bez ohledu na ledový vítr.Nic, odpověděla Kami.Cítila, jak z ní Jaredova přítomnost vyklouzla, zatímco dál stála v zahradě zalité měsíčním světlem a poslouchala ticho lesa. Pak se vrátila dovnitř, aby dokončila svůj článek. Pořád Angele neřekla o novinách.Kami slyšela hlas ve svojí hlavě celý život. Když jí bylo osm, lidé si mysleli, že je roztomilé, že má imaginárního kamaráda. Jiné to ale bylo, když jí bylo sedmnáct. Kami byla zvyklá, že si lidi mysleli, že je blázen."Ty ses zcvokla," řekla jí její nejlepší kamarádka Angela, když zazvonilo, což signalizovalo pět minut do začátku první hodiny.Angela se přestěhovala z Londýna do Sorry-in-the-Vale, když bylo Kami dvanáct. To načasování bylo perfektní, protože první kamarádka Kami, Nicola Prendergastová jí odkopla, protože byla moc divná."To říkali o všech snílcích," informovala jí Kami, zatímco spěchala chodbou, aby stačila Angeliným dlouhým krokům."A víš, o kom to ještě říkali? O všech šílencích." Věnovala Kami pohled, kterým dávala jasně najevo, že by byla ráda, kdyby jí dala Kami pokoj. Normálně by si s tím nedělala hlavu. Angela se takhle dívala na všechny lidi a Kami jí stejně většinou přemluvila, aby udělala přesně to, co chtěla. Jenže Kami ještě nikdy nic nechtěla tak moc jako tohle."V létě, když jsme dělali dobrovolnou výpomoc na kriketovém táboře-""Když jsi nás tam přihlásila bez toho, aby ses mě zeptala," řekla Angela.Kami tu maličkost ignorovala. "Vzpomínáš si, jak jsem povzbuzovala děti v tom, aby si psali deníky, které se změnily v odhalení temných koutů podsvětí tábora?""Na to je nemožné zapomenout.""Jde mi to, že máme možnost bojovat za pravdu. A nezahrnuje to žádný sport," trvala si na svém Kami. "Je to krok k tomu, abych se stala tou nejlepší novinářkou naší doby. Musíš mi pomoct, Angelo, protože slečna Dollardová si myslí, že jsem rebelka. Dala mi -konečně- školní noviny. A to jenom proto, že jsem jí řekla, že v tom seš se mnou."Angela se rozčileně obrátila na Kami. Její tmavé oči plály. "Cože jsi?""Věděla jsem, že až ti vysvětlím situaci, pochopíš to," řekla Kami a stála vzpřímeně, i když se nad ní Angela tyčila, hrůzostrašná a až moc vysoká. Rychle pokračovala, pro případ, že by Angelu napadlo umlátit jí k smrti svým batohem. "Doufala jsem, že budeš souhlasit, ze skutečného nadšení pro tenhle projekt, protože jsi opravdová kamarádka, ale jestli trváš na tom, být bez vize-""Trvám," řekla Angela pevným hlasem. "Ach jo, trvám na tom být bez vize.""Ještě je tu jedna věc," řekla Kami. "Kancelář, kterou nám dají na to, abychom tam spustili noviny, má pohovku." Odmlčela se, aby to mělo potřebný efekt. "Můžeme tam chodit o volných hodinách a neúnavně pokračovat v boji za pravdu a spravedlnosti. Nebo řekneme-""Stop," přerušila jí Angela tónem rytíře, který konečně uviděl Svatý grál. Stála před ní ztracená v myšlenkách a prsty klepala na popruh batohu. Pak se její perfektní ústa trochu zkřivila. "Vlastně mám pár nápadů na články."Společně vešli do třídy. Kami vítězně zářila. "Mám víc, než jenom pár nápadů. Už jsem začala psát článek."Angela vklouzla za jeden stůl u okna a Kami si sedla vedle ní. "O čem?"Kami se naklonila přes stůl a zašeptala: "Včera jsem byla v cukrárně a mluvila s paní Thompsonovou o Lynburnech. Vrací se zpátky." Podívala se z okna učebny. Pole se táhla na jih v zelených kobercích. Na severu se tyčil strmý kopec, který spíš připomínal útes. Na jeho okraji uviděla panství Aurimere. Pod ním byly lesy, které připomínaly pluk temných vojáků se zářivým generálem nad nimi.Včas se podívala na svojí kamarádku, aby si všimla jejího zvednutého obočí. "Takže si v podstatě vyslýchala chudinku paní Thompsonovou, které je teď asi tak sto dvacet let?""Jenom jsem získávala informace," odvětila Kami klidně. "A taky trochu lékořice.""Nestydo," řekla Angela. "Doufám, že máš radost ze svých šílených životních rozhodnutí."Kami se znovu podívala na údolí. Jsou tam příběhy a ona je všechny postupně objeví."Jo," řekla. "Mám."Byly přerušeny příchodem slečny Mackenzie, která obě dvě -Kami, která se usmívala a Angelu, která vrtěla hlavou- donutila obrátit se k jejich učebnicím.Až do konce dne neměli čas jít po schodech nahoru do druhého patra a podívat se na jejich kancelář školních novin. Škola v Sorry-in-the-Vale -město bylo tak malé, že nepotřebovalo víc, než jednu- tu už stála víc, než sto let. Chodili sem všechny děti od pěti do osmnácti let. I tak bylo ve škole ještě pár místností, které nebyly využité jako učebny. Kami se nemohla dočkat, až tuhle začnou používat."Tak mi řekni něco o článcích, co tě napadly," řekla Kami Angele na prvním schodu."Napadlo mě, že můžeme napsat nějaké tipy pro lidi, co jsou moc zaneprázdnění na to, aby cvičili, ale chtějí zůstat ve formě," řekla Angela. "Třeba jako já."Kami kývla. "Nejvíc zaneprázdněná jsi, když si hledáš místo, kde by sis dala šlofíka.""Přesně tak. Nemůžu být rušená v mém hledání tím, že si k tomu skáknu pilates nebo něco jiného. Tady je jeden z mých tipů: vždycky ber schody po dvou." Hned to názorně ukázala."Myslela jsem, že to děláš jenom proto, abys zesměšňovala moje krátké nohy.""To taky," připustila Angela. "Ale hlavní věc je, že brát schody po dvou je něco jako trénink na schodech. A výsledek? Zadek z ocele." Angela se do něj bouchla, aby dokázala svojí připomínku.Angela měla dokonalé tělo. Měla i dokonalý obličej. Ale na to musela věnovat trochu snahy. Měla vždycky dokonalý make-up a pod očima měla nakreslené oční linky. Vždycky, když vybíhala ze dveří, nezapomněla si dát na pusu lesk na rty. Vyšší pravděpodobnost, než že vyjde nenamalovaná byla, že se zapomene obléct.Kami se experimentálně plácla do zadku a zašklebila se. "Zadek z mačkaného plechu," řekla. "Hned mám lepší den."Co se děje? zeptal se najednou Jared. Kami cítila, jak se jeho mysl zaměřila na tu její. Pryč od jeho vlastního života. Bylo to jako být ve středu rozhovoru v přeplněné místnosti a přitom se bavit s úplně jinou skupinou lidí o něčem jiném, kteří se snaží upoutat vaší pozornost. Vynásobte si to tisícem, protože místo upoutání očního kontaktu, tohle bylo navázání kontaktu myslí.Začátek nové novinářské éry, poslala mu nadšenou myšlenkou Kami. A abych byla upřímná, zrovna jsme se s Angelou plácali po zadcích.Ach, jasně, řekl Jared.A co ty?Cítila, jako kdyby se jí dotknul stín, který jí ukázal, že je Jared nešťastný. Řekl ale pouze: Jenom čtu. Začátek nové éry být neužitečným povalečem. Vděčně vstřebával její dobrou náladu. Cítila, že je za ní rád.Kami se zazubila na Angelu, která jí věnovala shovívavý pohled. Kami si uvědomila, že stála a tupě zírala před sebe až moc dlouho."Jdeme?" zeptala se Angela s lehkým úsměvem. Věděla o Jaredovi, i když se o něm Kami snažila moc nemluvit. Kvůli tomu ztratila Nicolu Prendergastovou."Už jsem ti poděkovala za to, co děláš?" zeptala se Kami.Angela jí přehodila ruku přes ramena, zatímco šli nahoru po schodech. "Tvoje duše je jako duše tisíců opic na cracku, které se spolu přetahujou. Ale dost o tobě. Ukaž mi můj spací gauč."Došli k modrým dveřím na vrcholu schodiště. Bylo na nich malé okýnko z tmavého skla, přes které bylo přetažené drátěné pletivo. Kami vytáhla obrovský stříbrný klíč, který jí trochu neochotně svěřila slečna Dollardová a strčila ho zámku. Pak s ním otočila a otevřela dveře. "Ta-Dá!"Kami a Angela se podívali do svého nového sídla. Místnost byla malá. Byl v ní šedivý koberec, velká skříň, psací stůl a Angelou tolik vytoužený gauč. Cihlové zdi byly vymalované na bílo. Byla ale taky až po strop naplněná prázdnými kartonovými krabicemi."Teď tě příšerně nenávidím," řekla Angela.Strávili asi dvacet minut vyklízením své nové kanceláře. Pak se Angela s tichým zasténáním vzdala a padla na gauč, který byl pořád ještě pokrytý krabicemi. Ležela tam s paží přehozenou přes oči.Kami dál uklízela a pískala si při tom. Skládala na sebe rozložené krabice. Kolem ní se vznášel prach, jako jemný šedý déšť. Její třpytivě modrý šátek, těsná sukně a klasická halenka už neměly svojí barvu. Musela uznat, že to nebylo zrovna to nejlepší oblečení pro uklízení. Ale chtěla učinit prohlášení o svém prvním dni v postu novinářského průkopníka.Kami zrovna zápasila s krabicí, která asi nikdy nebyla určená na to, aby jí někdo složil, když se ozvalo zaklepání na otevřené dveře. Vzhlédla od obrovské věci, která připomínala origami, a podívala se do očí tomu nejkrásnějšímu klukovi, jakého kdy viděla.Byly na něm dvě věci, které byly mnohem důležitější, než jeho vzhled. Ta první byla, že mu kolem krku visel foťák. Ta druhá byla, že ho Kami ještě nikdy neviděla, což znamenalo, že to musel být Lynburn.