Unspoken - přepis :)

22.kapitola

NA HODINU ŠŤASTNÝ

Kami seděla na zemi u autobusové zastávky s Jaredovou hlavou v klíně, když zpoza rohu vyjelo auto její mámy. Zvedl se za ním oblak světle žlutého prachu.Neobtěžovala se s parkováním: zastavila uprostřed ulice a vrhla se k ní. "Kami!" vykřikla. Bronzové vlasy za ní vlály jako vlajka. "Jak se opovažuješ utéct bez toho, abys o tom někomu řekla jenom den potom, co umřela holka z tvojí školy!" Vykročila směrem k nim. Tvář měla bílou vztekem.Kami seděla na zemi. Ramena měla shrbená a čekala, až se přežene ta nejhorší bouřka. Cítila se moc mizerně a vyčerpaně na to, aby udělala cokoliv jiného. Její máma nad ní stála. Její postava vrhala stín na Jaredovu uvolněnou tvář. Pak nastalo ticho."Promiň," zašeptala Kami. "Prosím, nech mě ho naložit do auta."Její máma si povzdechla a klekla si k nim. Byla vyšší a silnější, než Kami, takže se jim společně podařilo dostat ho do auta. Snažil se jim pomoct, aby se Kami trochu zavděčil, i když si myslela, že nejspíš ani nezaznamenal, že tam byla i její máma.Potom, co ho usadili na zadní sedadlo a auto nastartovalo, Kami cítila, jak padá do temnoty. Otočila se a podívala se na něj. Ležel na zadním sedadle. Vlasy měl ztmavlé potem a v obličeji byl bledý. Musela se přesvědčit o tom, že se mu pořád zvedá a zase klesá hruď, aby se zase mohla volně nadechnout.Když se Kami otočila zpátky, uviděla tvář její mámy. Sklopila oči k jejímu rudému tričku, na kterém byl nápis Clare, a které bylo špinavé od prachu a mouky. Nevěděla, co má říct.Jeli dál, dokud se nedostali za západní kopce. Před nimi se rozprostřelo Sorry-in-the-Vale. Bledé budovy a světla pohlcovala obří zelená dlaň. Pak její máma zastavila na kraji silnice."Mami, musíme Jareda dostat do nemocnice," řekla Kami."V nemocnici mu nepomůžou," řekla její máma nepřítomně. "Nemyslím si, že je nemocný. Ne způsobem, jakým jsou nemocní normální lidi."Kami si vzpomněla, že byl Henry nemocný taky. Nemohla se s ní hádat. Tohle nebylo normální."Kami," zašeptala její máma, "jak tě mohlo napadnout odjet s ním? Byla zavražděná dívka!"Kami zavřela oči před náporem vzpomínek, ale bledá kůže Nicoly na hřišti se pořád vynořovala z temnoty."Já vím. Omlouvám se, že ses o mě musela bát."Praštila pěstí do volantu svého auta. "Já nechci, aby ses omlouvala. Já chci, abys byla v bezpečí! Chceš se nechat zabít? To jsem ti toho neřekla dost?""Ne!" zakřičela na ní Kami. "Ne, tos teda neřekla! Nic jsi mi neřekla! Nikdo v tomhle městě mi nic neřekne! Všechno, co celou dobu děláš je, že přede mnou držíš všechno v tajnosti."Její máma byla pořád bledá. "Jasně," řekla tiše. Hlas se jí třásl. "Určitě jsem ti toho ale řekla dost na to, aby ses držela od Lynburnů dál.""Nemůžu!" řekla Kami. Nemohla zastavit slzy, které se valily ven. Polkla a snažila se proti nim bojovat, ale neměla šanci. "Nemůžu. Nezáleží na tom, co říkáš. Nemůžu Jareda jenom tak odkopnout. Když ho něco zraní, zraní to i mě. A nevím, co se děje! Nic jsi mi neřekla, kromě toho, abych udělala něco, co je nemožné. Musíš mi říct něco dalšího! Co nemám říkat tátovi? Cos provedla?" Kami se nemohla přestat třást. Její máma seděla a dívala se na ní. Kami napadlo, že tam seděla bez pohybu, jako nějaká socha s uslzenýma očima.Pak velmi tiše Claire pronesla: "Rosalind Lynburnová a já jsme udělali kouzlo."Z toho šoku Kami přestala brečet. Místo toho zalapala po dechu. "Cože?""Udělali jsme nějaké kouzlo," zopakovala. Její hlas byl jasnější. Skoro normální. Kami v něm ale slyšela ostrý podtón."Takže, lidé dokážou kouzlit," řekla Kami."Ne. Lynburnové nejsou lidé. Řekla jsem ti, jak to tenkrát bylo. Celé město se Lynburnů bálo. Nemluvíme o tom, co jsou. Všichni jsme věděli, že by nám neublížili. Ale taky jsme věděli, že by mohli, kdyby chtěli. Věděli jsme, co by nám mohli udělat. Všichni šli Lynburnům z cesty." Kousla se do rtu a pokračovala. "Poslední, kdo se jim odvážil odporovat, byl tvůj dědeček. Stephen Glass. Rodina, která žije v domku na kraji lesa, měla mít s Lynburny speciální vztah.""Rodina, která žije v domku kraji lesa," zopakovala po ní Kami. "My." Sklouzla pohledem zpátky na Jareda, ale viděla jenom slabý obrys jeho tváře v temnotě zadního sedadla. Odvrátila se od ní. "Jaký druh zvláštního vztahu?""Být jejich služebníci," řekla hořce."No, tak to se nikdy nestane," řekla Kami.Nezdálo se, že by jí její máma slyšela. "Plnit jejich příkazy, být jejich - jejich hlavní ochránci před vnějším světem. Stephen Glass jim na to řekl ne. Smazal slovo 'Služebník' z našeho domu a odešel ze Sorry-in-the-Vale. Vrátil se o pár let později. Myslel si, že je to všechno směšné, a že byl jenom obyčejný chlap, co nevěřil na pohádky. Vrátil se svého rodného domu se svou novou ženou po boku a myslel si, že se mu nemůže nic stát. Druhý den ráno ho našli mrtvého. Nikdo nesmí Lynburnům zkřížit cestu.""Ale v té době jsi ještě ani nebyla na světě," vykoktala Kami. "Jak víš, že neumřel přirozenou smrtí? Jak by ho mohli zabít? Sobo mi nikdy neřekla, že ho zavraždili!""Nikdy tomu nevěřila. Můžou tě zabít i bez toho, aby se tě dotkli," zašeptala. "Můžou nechat padat z nebe bez mráčku přívaly deště. Můžou donutit les ožít. To si o nich lidi šeptají. Nevěděla jsem nic. Ne jistě. Do noci, kdy Rosalind Lynburnová odjela ze Sorry-in-the-Vale."Z vyschlého hrdla Kami se ozval nedobrovolný šepot: "Co se stalo?"Na Sorry-in-the-Vale padly stíny. Západ slunce padal na město jako závoj. Její máma se dívala na obzor. Dohasínající slunce se jí odráželo v očích."Byla jsem na cestě domů z restaurace. Šla jsem dolů po High Stret. A - nikdy jsem o tom nikomu neřekla, vím že to zní šíleně- pak všechny stíny na ulici oživly.""Cože?" zašeptala Kami. Nevypadalo to, že by jí její máma slyšela."Stíny se vznesly z dlaždic a korouhví, jako kdyby měly křídla. Otřely se o bránu jako kočky a začaly se ke mně plazit jako hadi. Stíny se oddělily od noci, ožily a přišly ke mně. Pak z temnoty vyšla Rosalind Lynburnová. Byla bledá jako duch. Chtěla se předvést, víš? Chtěla mě vyděsit." Claire se krátce zasmála. "Podařilo se jí to."Rosalind Lynburnová. Jaredova máma, která záměrně terorizovala její mámu. Ale nemohla mít žádné nadpřirozené schopnosti. Kdyby je měla, určitě by si nenechala od Jaredova otce všechno líbit a něco by udělala."Rosalind ke mně přišla a řekla, že si myslí, že je čas, aby Jon dokázal Lynburnům nějakou oddanost. Řekla, že určitě nechce skončit stejně jako jeho otec. Jon se právě vrátil z Londýna. Odešel ze školy, aby si mě vzal, protože-" Věnovala Kami rychlý a vyděšený pohled."To je v pohodě, mami," řekla Kami. "Nebyla to moje vina. Nebyla to ani tvoje vina. Chápu to. Pokračuj.""Chtěla jsem, aby si mě vzal a vrátil se zpátky do Sorry-in-the-Vale," řekla tichým hlasem. "Milovala jsem tohle město. Nechtěla jsem zahodit svůj sen, mít tu restauraci, ale chtěla jsem taky být s ním. Dostala jsem oboje, ale byla jsem vyděšená, že toho bude později litovat. A měla jsem strach i o něj. Nikdo jemu ani jeho mámě nikdy neřekl o Lynburnových. Nechali je na pokoji, protože tu nebylo nic, co by pro mě mohli udělat. Byla to jedna z věcí, kterou jsem na něm milovala. Tenhle strach ho nikdy nepoznamenal. Nikdy bych nenechala Rosalind, aby se ho třeba jenom dotkla. Řekla jsem, že teď už jsem taky Glassová. Usmála se. To bylo přesně to, co chtěla, abych řekla.""Co od tebe chtěla?" zeptala se Kami"Jedinou věc, kterou kdy chtěla. Roba Lynburna. Věděla, že za mnou chodil každý den. Bral si její sestru a všichni jsme věděli, že Lilian čekala dítě. Rosalind se chtěla dostat tak daleko od vítězství svého dvojčete, jak jenom mohla. Vybrala si nějakého amerického turistu, aby jí odtamtud odvedl pryč, ale pořád chtěla Roba. Řekla, že chce udělat kouzlo, díky kterému ho uvidí mýma očima. Řekla, že tím mezi našimi rodinami budou splacené všechny dluhy."Kami si vzpomněla, že Lynburnové vlastnili jejich dům. Její máma byla ve stejném věku, jako je teď Rusty a musela sama čelit magii.Claire zavřela oči. "Řekla jsem, že to udělám. Vzala mě do lesa a zlatou dýkou zabila ptáka. Pak mě donutila ochutnat jeho krev. Uřízla mi pramen vlasů a odnesla si ho s sebou. Později jsem si říkala, že je blázen. Že jsem jenom vyhověla šílené ženě. Jenže někdy asi tok potom, co odešla - jsem jí cítila. Používala mojí duši jako klíčovou dírku, kterou se mohla dívat. Jako kdyby se díky mně znovu a znovu vynořovala z temnoty s tmavými stíny ve svých vlasech." Otřásla se a zadívala se ven okýnkem auta."Myslíš, že Lynburnové zabili Nicolu."Kami natáhla ruku a dotkla se její paže. Její máma se na ní otočila. "Nevím. Ale vím, že to mohl udělat kdokoliv z nich. Vím, že si Lynburnové myslí, že mají nějaký nárok na naši krev. A proto se už nikdy nesmíš přiblížit k žádnému z Lynburnů," zasyčela na ní. "Ani se tě nedotknou. Nedovolím to."Stejně, jako jim nedovolila dotknout se jejího táty, napadlo Kami. Světla Sorry-in-the-Vale se měnily na plovoucí diamanty, jak se snažila nerozbrečet.Její máma k ní natáhla ruku a přikryla svou dlaň tou její. "Slyšíš mě, Kami? Posloucháš mě? Nezáleží na tom, jak moc si myslíš, že jsi zamilovaná.""Jo, jasně," řekla Kami. Po tvářích jí stékaly slzy. Bylo nad její síly je ovládnout. Cítila jejich hořkost. "Zamilovaná. Takže takhle to vypadá? Jeho srdce je moje srdce. Nikdo ho ode mě nemůže oddělit. Mám ho totiž tady!" Praštila si dlaní do hrudi tak moc, až to bolelo. "Lidi říkají takové věci, ale nemyslí je vážně. Jsou jenom zamilovaní. Nikdo to nemyslí vážně. Nikdo kromě mě. Já to tak myslím. Rosalind a ty jste mě k tomu donutili. Když jste udělali to kouzlo, spojili jste mysli jedna s druhou. Čekalas dítě. A nebylas sama. Ona ho taky čekala."Věděla, že tu muselo být nějaké vysvětlení.Ruka její mámy křečovitě sevřela její dlaň."Tys to věděla, viď?" zašeptala Kami. "Muselas to vědět.""Když jsi byla ještě malá," řekla tiše, "sledovala jsem, jak celé hodiny jenom ležíš. Snažila jsem se s tím smířit. Nikdy to nezmizelo. Viděla jsem svojí dceru, jak se dívá do dálky a mluví s někým, koho může slyšet jenom ona. Nevěděla jsem, že se tohle můžu stát, Kami. Nevěděla! Omlouvám se. Jediné co jsem věděla jistě bylo, že to před tebou musím zajit."Byla to jedna z prvních vzpomínek Kami. Pohled na tvář její mámy staženou strachem, když se na ní tiše dívala."Celý život jsem byla vyděšená," řekla Kami pomalu. "Celý život jsem si myslela, že jsem se zbláznila a tys mě při tom nechala.""Nevěděla jsem, co mám dělat!" zašeptala Claire. "Nemohla jsem to nikomu říct. Lynburnové byli pryč, ale ve městě byli další lidé jim podobní. Lidé, kteří nejsou rádi, když vyzrazuješ tajemství. Nemohla jsem to kouzlo zrušit. Všechno, co jsem mohla udělat bylo pokusit se minimalizovat škody, které ti mohli Lynburnové způsobit. Byli to vůdci. Město bylo bez nich jiné. Lepší. Modlila jsem se, aby už se nikdy nevrátili." Rozbrečela se.Byla mladá, vyděšená a udělala to z lásky. Kami si vzpomněla, jak se cítila, když viděla magii na vlastní oči. A to ani nebyla namířená proti ní.Kami nemohla říct, že je to v pořádku, že je ona v pořádku. Místo toho objala paží svojí mámu a držela jí.Kami odmítla pustit Jareda na panství Aurimere a poukázala na to, že by si její táta asi všimnul kluka spícího na gauči. Její máma neochotně souhlasila, že jí pomůže dostat Jareda nahoru do jejího pokoje."Kluk v bezvědomí může jenom těžko zaútočit na mojí ctnost," poznamenala Kami. Držela Jareda pevně za bundu, když ho tahali nahoru po schodech. "Stejně se mě skoro nikdy nedotýká. Nechce." Podívala se na svojí mámu, která manipulovala s Jaredem stejně neosobně, jako kdyby držela v rukách krabici. "Jsem s ním v bezpečí," trvala si na svém."Je to Lynburn," řekla její máma. "Viděla jsem, co dokážou. Nemyslím si, že bys mu mohla věřit. A nemyslím si, že jsi s ním v bezpečí."I tak s ním ale Kami nechala. Snažila se zpod něj vytáhnout deku, aby ho mohla přikrýt, ale její svaly křičely na protest. Skoro s dekou nepohnula, tak si jenom vylezla na postel a sedla si vedle něj.Vypadal líp, napadlo jí. V obličeji měl zpátky svojí barvu. Pot v jeho vlasech uschnul.Položila mu jemně ruku na čelo. Bylo horké, ale ne nebezpečně horké. Spánek smazal z jeho tváře stopy zloby a ostražitosti. Vypadal zranitelnější a mladší, skoro jako dítě, kterého se nikdy nebyla schopná dotknout."Hej," řekla Kami. "Hej. Až se vzbudíš, máme si hodně co říct." Věděla, že pro všechno existovalo nějaké vysvětlení. Věděla, že důvodem není to, že by byli spřízněné duše. Věděla, že bude muset být hodně opatrná, až mu to bude říkat.Jared otočil hlavu na polštáři a něco zamumlal. Bylo uklidňující mít ho tam. Navíc byl v bezvědomí, takže se ho mohla dotknout a on nemohl couvnout. Mohla o něm přemýšlet a on nebude vědět, co si myslí. Mohla si být jistá, že to co cítila byly jenom její pocity a neprosakovaly do nich ty Jaredovi.Mohla si být skoro jistá."Ráda bych věděla, co se děje," zašeptala."To nic není," zamumlal Jared.Kami vyskočila a nechala svojí ruku klesnout. Podívala se na něj: oči měl pořád zavřené, ale uviděla pod jeho řasami záblesk šedé."Vždycky je mi takhle zle. Každý podzim."Kami si vzpomněla, jak Jared mluvil v lese o tom, jak byl loni nemocný předtím, než se vrátil domů. Vzpomněla si na chvíle v jejich životech, kdy se natahoval k její mysli pro útěchu. Přemýšlela, jak často to bylo kvůli tomu, že byl nemocný. Naklonila se nad něj. Na jeho tvář dopadl její stín."Nemluv," řekla. "Jenom odpočívej. Jsi v bezpečí. Jsem s tebou.""Vzpomínám si na minulý rok," vydechl Jared. "Byl jsem - vzpomínám si, jak jsem ležel na chodnících, které si ve dne připadaly horké jako pánve a v noci studené jako náhrobky. Kůži jsem měl vařící horečkou a jediné, co jsem mohl dělat, bylo poslouchat tě.""Nevěděla jsem to."Kami měla stažený krk. Nevěděla, co se s ním děje. Tenkrát nevěděla, že byl skutečný. Jenom s ním mluvila a on přitom potřeboval pomoct."To je v pohodě," řekl Jared. Pořád mluvil tiše, ale jeho hlas byl jasný. "Všechno bylo v pořádku. To bylo všechno, co jsem chtěl.""Co?" zašeptala Kami.Hruď se mu chvěla z toho, jak rychle a mělce dýchal. Nezvednul hlavu. Jeho tmavě zlaté vlasy kontrastovaly s bledým polštářem. Nemyslela si, že i kdyby chtěl, zvládnul by hlavu zvednout. Jenom tam ležel. Měsíční světlo dělalo z jeho očí neprůhledná stříbrná zrcadla."Tohle," zašeptal. "Na ničem jiném mi nikdy nezáleželo. A tos ani nebyla skutečná. Všechno, co jsem kdy chtěl, jsi byla ty."Teď byl skutečný, a ona byla skutečná, a byli spolu. Bez ohledu na to, jak strašidelné vysvětlení tohle všechno mělo. Co se stalo tu noc, kdy byly jejich mámy mladé a v noci udělali krvavé kouzlo. Tenhle rok byl lepší, než ten minulý.Jared zavřel oči. Kami natáhla ruku. Viděla, jak se chvěje ve stínu a měsíčním světle. Pak Jareda lehce pohladila po vlasech. Konečky prstů se probírala prameny jeho vlasů a zamumlala: "Jsem tady. Jsi se mnou v bezpečí."Lehla si vedle něj. Schoulila se blíž k teplu jeho těla, ale ne tak blízko, aby se dotýkali. Poslouchala jeho lehký dech, který se stával mělčím a pravidelnějším. Strávili spolu noc. V bezpečí.