Unspoken - přepis :)

8.kapitola

Kami zaslechla kroky Rosalind, která se vracela zpátky. Zaklonila se zpátky a snažila se vypadat, jako kdyby právě obdivovala počasí. Rosalind vypadala ještě víc váhavě, než předtím. "Nechce tě vidět," řekla nepřítomným hlasem. "Nechce tě tady."Bylo divné vidět rodiče, co je k vám nezdvořilý, i když jenom vyřizuje něčí zprávu. Kami sebou trhla: "Dobře," řekla nejistě. Čekala, až jí Rosalind nabídne nějakou omluvu nebo alespoň výmluvu, ale Rosalind neudělala nic, jenom stála na prahu a dívala se svýma bledýma očima na Kami.Jarede, co se sakra děje? zeptala se Kami.Jared byl stejně tichý jako jeho matka. Kami sklonila hlavu a ustoupila. Na cestě dolů na silnici se otočila za zvukem kroků za ní a uviděla Rosalind."Nevracej se," zašeptala Rosalind a utekla.Kami ztuhla překvapením.Jak se opovažuje? Jak se Jared opovažuje?Její vlastní máma jí nedokázala odradit a nedokáže to ani ta jeho. Nehodlala před sebou zavírat kousky své duše. Nehodlala se nechat odradit.Běžela zpátky na cestu a zamířila k zadní části domu. Zatlačila do nezamčených vrat, které vedly do zahrady. Nad ní se tyčila brána. Byla na ní zobrazená žena z tepaného železa, které z vlasů padaly květiny. Pod jejím dotekem se lehce otevřela. Když vešla do zahrady, zůstala ohromeně stát. Kdysi se o ní určitě staral zahradník. Pořád mohla rozeznat záhyby a obdélníky, které tvořily květiny. Teď se ale celé záhony topily v povodni červeného máku, jiřin a chrpy. Tmavě červené plody myrty se vynořovaly mezi tmavými větvemi tisu, které zasahovaly i do koruny podzimní třešně.Kami málem zakopla o kmen stromu, který byl obrostlý rostlinou Amaranthus caudatus. Brodila se v zahradě, dokud nedošla až k zadní části domu. Kami nemusela složitě hledat, jaký pokoj je Jaredovo. Věděla to hned, jak ho uviděla. Byly v něm zatažené závěsy a ona ho za nimi cítila. Byl naštvaný.Kami přešla přes trávu pokrytou sedmikráskami až k polorozpadlé zdi, která byla možná kdysi součástí opevnění, ale teď jí tvořily jenom kameny obrostlé pestrobarevnými žlutými květy. Sklonila se a chvíli se přehrabovala v divoké změti rostlin u svých nohou, než si vybrala kamínek. Velký kamínek. Kami se napřáhla, pečlivě zamířila a hodila.'Kamínek' prorazil sklo i závěs.Ozvalo se zavrzání, když někdo otevíral staré okno a pak se v něm objevila Jaredova hlava a ramena. "Bože," řekl vyčerpaným hlasem. "Jaký to kámen mi právě rozbil okno?"Kami na něj zakřičela. "Posla východu a Julie je tupá!"Jared přestal citovat Shakespeara a zeptal se: "Co si myslíš, že děláš?""Házím kamínkama," řekla Kami obraně. "A ehm ... to okno ti zaplatím."Jared zmizel a Kami se připravovala znova začít křičet, když se znovu objevil s kamenem sevřeným v pěsti. "Tohle není kamínek! To je pořádnej balvan.""Je možné, že ve mě tvoje chování vyvolalo pár negativních pocitů, které mě donutily, abych si vybrala trochu přerostlý kamínek," přiznala mu Kami.Jaredův pohled troch zněžněl. Jeho hlas ale ne. "Zachránil jsem ti život a tys mi rozbila okno!""Vyhodils mě od dveří jako nějakýho blbce, co prodává pojistky," řekla mu. "A to já teda rozhodně nejsem. Pojď sem dolů. Musíme si promluvit."Jared na ní jenom zíral a pak pohled odvrátil k zemi pod jeho oknem. "Fajn," řekl najednou. "Přijdu dolů." Ještě jednou se na ní podíval. Vypadal trochu pobaveně, ale nesmál se. "Snaž se nerozbít něco dalšího, než se k tobě dostanu," řekl a něco na jeho tónu jí připomnělo hlas v její hlavě.Kami si chvíli myslela, že by zase všechno mohlo být v pohodě. Ale hned, jak Jared vyšel zadními dveřmi ven, věděla, že je pořád všechno špatně. Stál před ní se zaťatými pěstmi. Byl vážně vysoký, hodně vysoký a jeho ramena byla až moc široká. Nutilo jí to cítit se nervózně jenom z toho, že si ho prohlížela. Zjistila, že má všechny svaly napnuté v zjevném znepokojení. Tady byl - její nejstarší, nejlepší kamarád. Ona si ale nemohla pomoct. Přála si, aby neexistoval."Vidíš?" zašeptal Jared. "Nemělas sem chodit.""Ne. To není pravda," řekla Kami. Jejich pohledy se setkaly a ona sebou trhla. Odvrátila pohled za jeho rameno a polkla knedlík, co se jí utvořil v krku. "Je to prostě jenom divný," zašeptala nejistě.Jared se hořce zasmál. "Ne. Vážně?""Myslím tím, že je to teď divný. Všechno co musíme udělat je zvyknout si na to," řekla Kami, zatímco se o tom snažila přesvědčit i sama sebe. Po letech rozhovorů s ním věděla, že je tohle situace, kdy je Jared příliš zamotaný do vlastních pocitů na to, aby dokázal sám něco udělat. To znamenalo, že musela ovládnout svoje vlastní pocity a vymyslet pro ně nějaký plán, jak se z tohohle dostat. "Musíme jít na to pomalu," oznámila mu a otočila se k němu zády. Došla až za napůl rozbořenou zeď."Kami?" zeptal se Jared. Zněl překvapeně."Běž k druhé straně zdi," řekla a podívala se na něj dírou ve zdi. Viděla záblesk vybledlé modré barvy Jaredova trička. "A teď se sehni, ty směšně obrovskej chlape."Viděla, jak se pohnul a pak zahlédla záblesk jeho vlasů, když se posadil do trávy. Taky si sedla. Zkusila se po něm natáhnout myslí. Trochu stáhla svoje zdi. Jeho hlas v její hlavě byl známý a uklidňující. Jsi tak malá. To je nejspíš důvod, proč jsi tak panovačná."Víš, že je Napoleonův komplex špatně pojmenovaný," řekla Kami. "Napoleon měl vlastně průměrnou výšku. Měl jenom moc vysoké strážce, kteří s ním všude chodili. A teď si můžeme promluvit o první etapě mého plánu." Nebyla moc šťastná, že mu to musela říct. Ne, když k ní mluvil v její hlavě poprvé od té noci ve studně. Položila si tvář na sluncem prohřátou kamennou zeď."Takže, co se s tebou děje, Kami?"zeptal se Jared. Cítila, jak moc se snaží. Byl to sice malý rozdíl, ale jeho hlas teď byl trochu chraplavý místo toho, aby byl drsný. Jako kdyby nebyl zvyklý na to, mluvit takhle nahlas.Kami se proti zdi zamračila. "Jsem tak trochu vyděšená.""Jo," řekl Jared. "Já ne- nenávidím-" Zlomil se mu hlas."Takhle mluvit je celkem starý zvyk," poznamenala Kami. "Mysli na Pyramuse a Thisbe."Jared znovu promluvil, znělo to bezmocně, ale už ne tak, jako kdyby chtěl do něčeho praštit. "To bych nejspíš mohl, kdybych věděl, kdo to byl."Kami zaváhala. "Ale četls, ne?""Nelhal jsem ti," řekl Jared a zase zněl naštvaně. "Četl jsem. Jenom ne tohle.""Jsou to postavy z řeckých mýtů, které spolu museli mluvit přes zeď. Pak došlo k nedorozumění a na konci jednoho z nich sežral lev.""Jo, tohle nesnáším," řekl Jared. "A vzhledem k tomu, jak se to vyvíjí, jsem vážně rád, že v Anglii nejsou žádní lvi."Mezi nimi sice byla zeď, ale zeď v Jaredově hlavě zmizela. Kami se pořád ještě neodvážila přijít na místo, kde se jejich mysli střetávaly. Měla strach, že by je to znova paralyzovalo. Pohybovala se po okraji jeho vědomí a zkoumala jeho pocity. Natáhla ruku tak, aby jí mohl vidět na jeho straně kamenné zdi.Po chvíli ucítila dotek Jaredových prstů. Z lehkého doteku jeho kůže jí žilami začala projíždět elektřina. Její krev hořela a bodala. Ještě nikdy v životě se necítila tak naživu, ale ani tak nesvá.Jared pevně sevřel její ruku a propletl si s ní prsty. Najednou oba lpěli na opatrném doteku jejich prstů, jako kdyby jeden z nich padal z útesu a oni se museli držet, jinak by mohl spadnout. Jaredova ruka byla mnohem větší, než ta Kamina. Jeho prsty byly plné mozolů. Byla to prostě jenom klučičí ruka, z krve, masa a kostí, snažila se přesvědčit sama sebe. To přece nebyl žádný problém."Promiň, že jsem choval jak idiot," dostal ze sebe Jared. Znělo to, jako kdyby ho to někdo donutil říct proti jeho vůli. "Já jenom - nenávidím to."Kami si dodala odvahu. Myslela jsem, že řekneš 'Nenávidím tě'.Bylo to, jako kdyby byli znova ve výtahu. Nemusela se snažit vnímat, co cítí: prostě jí zahltil svými pocity a ona se nemohla držet dál od té bouře citů, která jí obklopovala."To není pravda," řekl Jared. Ale zároveň je. Nenávidím to. Chci, aby to skončilo. Jak takhle můžeme dál žít? A jak bych mohl jen tak odejít? Jsi skutečná a já tě za to nenávidím."Přestaň," zašeptala Kami. Čelo tiskla ke kameni a rukou svírala tu jeho tak tvrdě, až jí bolela. Třásla se. "Uklidni se. Musí tu být něco, co můžeme udělat.""Co?" zeptal se Jared skrz zaťaté zuby. "Co můžeme udělat? Jak to můžeme napravit, když je problémem realita?"Pocity se přes ní valily jako přílivová vlna. Něco temného a zuřivého, co hrozilo, že jí srazí na kolena a ona se v tom utopí.Už tu nebyla slova, jenom směs nenávisti, lásky, vzteku a stejného strachu, temné hrůzy, která Jareda přemohla ve výtahu. Skutečnost, že nikdy nebyla skutečná, což bylo nesnesitelné a fakt, že teď byla skutečná, což bylo ještě víc nesnesitelné. Skutečnost, že někdo, kdo existuje v reálném životě, tě může zradit.Vždycky jsi byla na mojí straně, řekl Jared a vložil tak svůj strach do tichých slov. A teď ...Kami to taky cítila. Hrůzu z někoho, kdo zná všechny její tajemství, každou drobnou nejistotu a posedlost, kterou kdy cítila. Cítila strach z Jareda, jako ze skutečného člověka, z toho, co by mohl udělat, co si o ní může myslet a z toho, že už napořád bude muset žít s těmihle myšlenkami.Kami vykroutila ruku z jeho sevření, i když jí nechtěl pustit.Pak Kami sklouzla rukou po jeho paži. Její dotek byl lehký, pokoušela se ho uklidnit. Začal přerývavě dýchat, jako kdyby právě cítil panickou hrůzu. Tiché šustění trávy i zvuk jejího vlastního srdce jí přišly neskutečně hlasité. Dlaní přejela přes jeho loket, k napjaté paži. Lehce mu vyhrnula napjatý rukáv trička. Pak se naklonila dopředu a opustila útočiště zdi.Už mezi nimi nic nebylo. Klečeli u sebe nechránění a děsivě skuteční. Zaťala pěst do jeho trička a druhou ruku položila kolem jeho příliš širokých a příliš skutečných ramen.Když se pokusil odtáhnout, chytila ho pevněji. Kami ucítila v jeho mysli kapitulaci o chvíli dřív, než položil svojí tvář do křivky jejího krku. Celý svět byl tak skutečný, až to zraňovalo.Kami Jaredovi zašeptala do vlasů: "Vždycky budu na tvojí straně."