LIBRARY ✔

4.kapitola

,,A kurva..." řekla jsem si, když řekl, že se má Easter posadit. Jediné volné místo totiž bylo vedle mě. A já doufala, že se tu neobjeví ani na jednu hodinu. Vlastně všichni ze mě měli respekt a tak se báli se mnou sedět. Nijak mi to nevadilo, spíše vyhovovalo, ale v tuhle chvíli bych klidné seděla i vedle Daniela Huga Hanncouvera. Nejdivnějšího kluka ve třídě. Je malinko obtloustlý, má všude akné a vždy mastné vlasy. Taky nosý košile, které jsou mu asi o dvě čísla menší a zvláštní kalhoty. Jejich barva je neidentifikovatelná, střižené byly do zvonu a byly snad o dvě čísla větší, než jeho
,,Vy jste neslyšel pane Eastere?" zeptal se ho Wecklif.

Wade si jen nepřítomně prohlídl třídu a když zjistil, že je jediné místo vedle mě, se se znechuceným pohledem podíval na pana Wecklifa. ,,Ale nikde není místo." jen pokrčil ramena a už se dal na odchod. Zaradovala jsem se, že nebudu muset sedět vedle toho individua s mozkem menší, než zrníčko soli. Moje radost, ale netrvala dlouho, protože ho Wecklif zastavil. ,,Ale pane Eastere! Přece byste nám neodešel pojďte sem ke mně. A zopakujte mi to, co jsem Vám před chvíli řekl." gestem mu naznačil ať jde za ním.

S přetočením očí k němu tedy došel a řekl mu, že neví, co mu před chvílí říkal. ,,Že se tomu ani nedivím, co?". Opovědí mu bylo jen 'Hmm' a pokrčení ramen od Wade, ostatní spolužáci už leželi na zemi, ze smíchu a ode mě se dočkal jen nezaujatým pohledem. ,,Řekl jsem ti, že jsme v lichém počtu, což znamená, že nejméně jedno místo je volné." řekl a porozhlídl se po třídě. Pohledem utkvěl na mě a já ho svým pohledem prosila, ať ho nechá jít. On se jen šibalsky zašklebil a já věděla, že je zle.

,,Ale nikde místo není!" pomalu to vykřikl. ,,Ne? Já jedno vidím! Že ano slečno Jackie? Nemám pravdu?" řekl a svůj pohled přesměroval mým směrem. Jo, tak teď si ho vychutnám. Sám mi podal ruku... Ha! ,,Máte pravdu pane učiteli..." na chvilku jsem se odmlčela a sledovala jejich reakce. Polovina třídy zalapala po dechu, druhá si odfrkla, učitel měl vítězný úsměv a Wade se na mě koukal, ještě hůř, než když jsem mu zařídila jeho první roli v baletním představením. A to hned v Louskáčkovi! Pak jsem, ale pokračovala. ,,Máte pravdu, s tím... Že tu pravdu nemáte!" Wade se na mě snad poprvé za celou dobu usmál.. Upřímně usmál. Koukla jsem na něj jak na debila. Ale prosím tě, sama víš, že se ti jeho úsměv líbí a vždy jsi všem záviděla, když se na ně upřímně usmál. Ozval se hlas v mé hlavě. Jak já ho nenávidím. Ten hlas, ne Wadea, i když toho taky.. Jen jsem se cukrově usmála na učitele a hned vzápětí si uvědomila, že to byla chyba. Velká chyba. Chyba, která můj život změní od začátku do konce. Chyba, která bude tak nepříjemná až bude příjemná a nebudu se jí moct nabažit. Chyba, která změní dva životy.

Chyba, která začne učitelovou větou: ,,Nevytahuj drápy Winter, tady Wade si k tobě prostě sedne a já Vám všem hned povím, kvůli čemu jsem potřeboval sudý počet žáků."

Jen jsme naštvaně zabručeli, přičemž se Wecklif pobaveně a vítězně ušklíbl.

,,Tak jo děti." řekl Wecklif a porozhlédl se po třídě. Po chvíli pokračoval: ,,Když už jsme tady vyřešili to malé nedorozumění, tak Vám to už konečně povím...". Jěště nás chtěl napínat a tak se opět, ale tentokrát pomaleji, rozhlížel po třídě. Pohledem se zastavil u mojí, teď už mojí a Wadeovo, lavice. Ani se mu nedivým.

Já i Wade jsme od sebe byly, co nejdále to šlo. Takže já jsem měla věci na jednom konci jeden a půl metrové lavice a Wade na druhém konci naší lavice. Aspoň ať vidí jak jsme jeho plánem znechuceni. Jen se pobaveně ušklíbl a zajiskřilo mu při tom v očích. Já jsem na něj jen vyplázla jazyk a udělala znechucenou grimasu, Wade ho normálně ignoroval, jako by se ho nic, co se tady děje netýkalo a dále si prohlížel učebnu chemie, ve které byl asi jen dvakrát až třikrát za život. Samozřejmě když počítáme i dnešní dvouhodinovku.