LIBRARY ✔

21.kapitola

Winter Jackie - 

Od našeho setkání, na dívčích záchodech naší školy, uběhlo už sedm dní. Opravdu mi nevadilo, že nám tu skvělou chvíli překazila paní učitelka Carpen. Spíše jsem jí za to byla vděčná.

Zaslechla jsem to, že tento týden, těch uplynulých sedm dní, byl Wade po škole. Takže to znamená, že už se nebudu moct cítit tak moc v klidu jako předtím, když jsem věděla, že ho nepotkám po cestě ze školy.

Vím, že stejně jednou nastane chvíle, kdy se s ním budu muset potkat, ale doufám, že to bude až zadlouho. Je fakt, že jsme se potkávali, ale vždy to bylo v přeplněné chodbě, nebo v naší třídě před chemií. Nový učitel díky Bohu nevěděl, že mám podle slov Wecklifa sedět až do konce roku s Wade-em, a tak jsem si v klidu sedla zpět k Tabby, i když na mě poté Nico hodil vražedný pohled.

Jen doufám, že mezi nimi nic není, bylo by divné jít pak na jejich svatbu, kdyby nějakou měli. Protože mám od Tabby slíbeno, že jí půjdu za svědka. A nebála bych se tvrdit, že to samé slíbil Nico Wade-ovy a Wade Nicovy. Stejně jako jsem to já poté slíbila Tabby. 

Ale teď zpět k událostem dnešního dne.

Byla jsem na obědě, vlastně jako již celý týden. Od té doby, co naše skvělá knihovnice všem řekla, že tam chodím je tam vždy nacpáno k prasknutí. Vlastně to řekla i o Wade-ovi, rakže o to více lidí tam je. Chodí tam snad všichni. A právě o obědové pauze, takže je v jídelně hodně místa. 

Jednou jsem tam zkusila zajít, to jsem ještě nevěděla, že je Wade po škole. U naší police bylo přecpáno. Z mé strany tucty holek z Easter-gangu a z Wadeovo strany tucty kluků z mého gangu.

Od té doby jsem tam nebyla, a nijak po tom netoužím.

S Tabby jsme obsadili jeden z volných stolů a zkoušeli do sebe nasoukat alespoň něco málo z toho, co jsme měli naservírované na talíři. 

,,Už jsi mluvila s Wadeem?" Zeptala se mě Tabby hraným nezaujatým tónem a dál se šťourala v té našedlé lepkavé směsi, kterou jsme měli na talířích.

,,Měla bych?" Řekla jsem stejným tónem.

Tabby chtěla ještě něco říct, ale přisedl si k nám Nico. Začali spolu něco rozebírat a vypadali spolu tak sladce, že mi z toho bylo špatně. Odvrátila jsem od nich pohled, což jsem dělat neměla.

Z druhé strany jídelny mířil k našemu stolu Wade. Odvrátila jsem pohled zpět k těm dvoum. Když jsem se znovu podívala Wadeovým směrem už byl skoro u nás. Místo bylo jen vedle mě, pokud počítám jen náš stůl. Jinak tu bylo místo požehnaně. 

Sedl si vedle mě a mírně se na mě natiskl, ale i když jen mírně, i tak jsem mohla cítit jeho koleno jak se dotýká toho mého. Myslela jsem si, že to zvládnu, ale opak byl pravdou.

Po dvou minutách normální plynulé konverzace jsem se prudce zvedla, všechny oči všech v jídelně mířili na mě, ale bylo mi to jedno. Beze slova jsem odešla a tác nechala na svém místě.

Šla jsem rychle po chodbě a za sebou jsem uslyšela kroky. Zrychlila jsem a ten kdo byl za mnou taky. Nejdříve jsem se bála, ale poté, když jsem se ohlídla, jsem místo strachu cítila jen hněv. Za mnou byl totiž Wade.

Zastavila jsem se a otočila čelem k Wadeovi.

,,Co chceš?" Zavrčela jsem nepříjemně.

,,Proč se mi vyhýbáš?" Křikl po mně tlumeným nepříjemným hlasem.

,,Já se ti nevyhýbám!" Odpověděla jsem stejně.

,,Jasně... Tak proč jsi teď utekla od oběda?"

,,Do toho ti nic není!" Zakřičela jsem, a můj hlas opravdu nebyl tlumený.

,,Proč se ke mně tak chováš? Proč to nemůže být jako předtím? Proč se k sobě nemůžeme chovat jako v knihovně?" Už také křičel.

,,A co když nechci, aby to bylo jak v knihovně!?"

,,Ale já chci!" Křikl opravdu nahlas a já se zarazila.

,,A co, když chci, aby to bylo před tvýma desátýma narozeninami?" Křikla jsem nepříčetně a on ztuhl. Nevím jestli si to uvědomil, nebo ne. Ale mně to bylo už jedno. Otočila jsem se na podpatku. Ani se mě nesnažil zastavit.

Odešla jsem.