Kapitola 1 - Den co Den

51 3 3
                                    


Otevřu oči. První co uslyším je nářek a slabé volání o pomoc všude kolem mě. Lepší den si nedokážu představit. Posadím se. Jako každé ráno zapomenu na nízkou palandu. Má hlava utrpěla další nával bolesti. V této chvíli si nikdy nesmíte nechat volně běžet své myšlenky. K mé šikovnosti jsem se opět zavzpomínal do své dlouhé minulosti. Byl jsem rád, když mě z tohoto deprimujícího pásu myšlenek vytrhla Anabeth.

Anabeth tu byla kratší čas než my všichni. Nedokázala se s pocitem strachu a opuštění vyrovnat. Kdo by to taky v tomto věku dokázal. Teď by měla skotačit na hřišti a vybírat oblečky pro panenky. Místo toho mi sedí na klíně s uplakanýma očima a čeká, co udělám. Nikdo neví, proč si tato malá dívenka vybrala za přítele zrovna mě. Přitisknul jsem si jí blíž, aby věděla, že je v bezpečí.

Potichu jsem jí šeptal, že všechno bude dobré, i když jsem v duchu věděl, že je to přesně naopak. Rozhlídnul jsem se po pokoji. Všude byli schoulené malé dětské tvářičky pod peřinou, které se bály vystrčit hlavu. Všechno kolem nás připomínalo jen smutek. Šedivé povlečení a záclony, zamknuté dveře na dva západy, jen ti co tu byli dlouho se s tou to situací vyrovnávali. Tímto způsobem začíná můj každý den. Den co den pozoruji smutné tváře kolem sebe a utěšuji malou Anabeth. Během doby co jsem tu strávil, se kolem mě vytvořila taková bublina. Bublina co mě chrání před vnějším světem.

Čekal jsem už jen na tu strhující větu. Větu, která každému vzala slova. Přál jsem si, abych se dneska nemusel zabývat tímto problémem. Chtěl jsem, abych mohl vyrazit ven a jen si tak běžet do neznáma a za nikým se neohlížet. Nedívat se na ten smutek co mám kolem sebe. Jít po louce se svým psem a vdechovat čistý vzduch v lese. Jen tak si někde ve výšce sedět a nad ničím nepřemýšlet.

„ Vrátí se pro mě? "

Stalo se to znovu. Mé myšlenky mě pohltili. Jen tupě jsem se díval do zdi.

„ Jeremy? "

Po chvilce mi došlo, že Anabeth opět protrhla mou ochranou bublinu před tím to skličujícím světem. Tato věta mi den co den zněla v hlavě. Sám jsem věděl odpověď. Copak, ale můžu malé dívence říct pravdu? Copak jí můžu ublížit i já? S kamenným pohledem jsem jen stroze a odpověděl jako každé ráno.

„Ano".

Ano, tak krátké a významné slovo, které dokáže zakrýt tak krutou lež. Pozoroval jsem tu jemnou tvář, na které se vynořil malý, sladký úsměv. Bez starostí a myšlenek se jí pomalu zavíraly víčka a usínala na mém klíně. Říkám si, jak asi dlouho budu snášet jí takhle lhát? Správně bych jí měl probudit a říct jí, že nikdy to už nebude dobrý. Že se musí postavit na své nohy, jako jsem to udělal já. Poslat jí s pláčem do postele a snažit se usnout, abych neslyšel to zneklidňující vzlykání.

Vždyť jsme ještě děti. Ale někdo z nás musí dospívat rychleji. Lehl jsem si do postele s ní v náručí a snažil jsem se usnout. Vypnout mysl a jen bezvládně ležet. Nevydržel jsem ani deset minut. Zjevila se mi vzpomínka na starý ranč. Ranč kde jsem nosil babiččiny červené kozačky, ve kterých jsem si připadal jak šerif svého města. Kolem pasu pásek z maminčiných riflí a klobouk z minulé pouti. Na každém boku v pouzdru kukuřici, která v mé fantazii představovala revolver. Na mé hrudi se mi blýskala malá hvězda z celofánu. Na ranči jsem miloval starou stodolu plnou sena. Jeho vůně ve mně vyvolávala uklidňující pocit. Vždycky, když jsem otevíral dveře mi po mém boku stál věrný kocour. Jako v každém westernu se kovboj střetne s nejdivočejším koněm v prérii. Můj pohled spadl pět metrů přede mne. Naskočila mi husina. Díval jsem se na statného, velikého, dospělého a nebojácného vepře. Spaloval mě pohledem dvou temně černých očí. Vytáhl jsem z kapsy švihadlo, které jsem si schovával na horší chvíle. Chvíle jako tyto.

„ÁÁÁ"

S ohromným křikem jsem se hnal kupředu. Než jsem stačil doběhnout, vepř se rozběhl taky.

S brekem jsem se vracel k babičce, která mě utěšovala jablečným koláčem. Babička jen s úsměvem poslouchala a smála se na celé kolo. Kroky. Slyšel jsem kroky. Prudce jsem otevřel oči a probral se ze svého snu. Můj pohled spadl na noční stolek s vodou vedle mě. Sklenička se slabě chvěla. Věděl jsem, co bude následovat. Dřív než jsem stihl vzbudit Anabeth se prudce rozevřely dveře. Černé boty, podkolenky jimiž se marně snažila zakrýt chlupaté nohy, sukně a masivní tělo s hlavou na které trčil culík. V této chvíli jsem si jen ironicky vzpomněl, jak bych uvítal radši ve dveřích babiččina vepře. Tohle bylo stokrát horší.

„Vstávat vy usmrkanci! "

S šokem se my Anabeth probudila na klíně. Mohl jsem zahájit další bezvýznamný den v sirotčinci.


Útěk do neznámaKde žijí příběhy. Začni objevovat