Útěk do neznáma

Kapitola 11 - Colorado

Byl jsem natěšený jak malý dítě, při představě že se dostanu do Colorada. S babičkou, jsem vždy strávil několik hodin posloucháním, jak tam jako malá vyrůstala. Mohutné stromy pokrývající ty největší hory ve státu. Probudit se do zpěvu ptáků a nechat se unášet napříč rozlehlými pustinami byl vždy můj sen.

Po včerejším menším kolapsu Eleanor jsem rozhozený. Už jsem sice víckrát přemýšlel, jak se zachovat, ale tohle byla zas překvapující událost.

Potichu jsem se vytratil z kajuty a šel se podívat na palubu. Ranní vítr mi pročesal vlasy už tak špinavé, že si nepřijdu ani jako blonďák. Konečně se blížíme k přístavu.. Snažil jsem se potlačit stahující pocit v mém žaludku, ale už ho ignoruji příliš dlouho.

Opatrně, abych na nikoho nenarazil, jsem se vydal do kuchyně. Za dveřmi bylo slyšet řinčení a všelijaký rozruch. Otevřel jsem je a vyskytl se mi pohled na obtloustlého pána.

„Jsi tu příliš brzo, ještě nemám navařeno, chlapče." propaloval mě nepříjemným pohledem.

„Mno víte, dostal jsem hlad, nemohl bych si něco vzít?" nasadil jsem lítostivý pohled a doufal, že to trochu zabere s mým tuláckým vzhledem.

„Na" podal mi kousek něčeho, co mělo asi připomínat chleba. Kývnul jsem a odešel.

„Vstávat" Pohladil jsem tu mojí princeznu po jejích vláskách a sledoval, jak se její očka pomalu otevírají. Její úsměv mě zahřál. Ulomil jsem jí kousek chleba a druhou půlku věnoval Eleanor. Neudržel jsem nával smíchu, když jsem spatřil to její vrabčí hnízdo na hlavě. Vlasy jí trčely do všech možných stran a přísahal bych, že by se v nich cokoliv mohlo ztratit. Hodila po mě pohled alá jsi mrtvej, což mě donutilo se rozesmát ještě víc. Nic jsem raději neřekl a čekal, než dojedí.

O půl hodiny později

Namačkali jsme se co nejvíce do středu davu. Tiskl jsem si Anabeth před sebe. Nechápu co je to za stupidní pravidlo kontrolovat lidi i při odchodu z lodi. Pomalu jsme se blížili opět k hlídačům. Podíval jsem se doprava a spatřil toho týpka ze včera. Musel jsem se pousmát, když jsem spatřil jeho monokl. Přehodil jsem si kapuci přes hlavu. Tentokrát jsem si hlídal i Eleanor. Bylo poznat, že se bojí. Její dech se zasekával což mě nervovalo ještě víc.

Všichni jsme se oddechli, když jsme se konečně dostali na pevnou zem. „Jaký je náš plán?" Netrpělivě se na mě podívala. „Jsme v Coloradu, městu kde je potřeba každé kapky vody." usmál jsem se díky tomu, že tu konečně jsem.

„Já se ale neptala na jejich slogan nebo na to kde jsme, ale" ironicky se na mě usmála „Jaký je náš plán." Otráveně jsem si povzdechl. Naše milovaná opice je zpět.

„Najdeme si nějaký nocleh a pak se rozhodneme." Čapnul jsem Anabeth za ruku a vydal se přímo do středu všeho dění.

Po hlubším prozkoumání jsme zjistili, že jsme v městu Colorado Springs. Nebylo to úplně to, co jsem si vysnil, ale nevadí. Kručelo mi už nehorázně v břiše a tak má jediná priorita teď bylo jídlo. Hned jsem se zaměřil na menší obchůdek v zapadlé ulici.

„Tamhle se najíme " Ukázal jsem jim své vyhlídnuté místo a vykročil napřed. „Jako kdyby nemohl počkat" slyšel jsem za zády její otravný hlas. Rychle jsem vešel do obchodu. Do nosu mě udeřila hned vůně všeho sladkého. Byli jsme v menší kavárně.

„Dobré dopoledne milánci" pozdravila nás malá stařenka za pultem. Tak a jak teď dál? To ji mám přepadnout a vzít si jídlo? Než jsem stačil domyslet svůj geniální plán tak mě předběhla opice.

„Dobrý den, mohla bych s vámi mluvit v soukromí?" Jasně proč ne? Vyděs nám ji.

„No dobrá, když mi to tady váš přítel pohlídá?" Vytřeštěně jsem sledoval stařenku.

„ Já-á nejsem její ten to no přítel, já ne-e to já". „On to tu pohlídá, omluvte ho, trpí poruchou." Zpražila mě pohledem a následovala ji do zadu. Z mého transu mě probrala až něčí ruka. Podíval jsem se na své zápěstí, které bylo obmotané malou ručičkou. "Jsi v pořádku? Vrátí se už Eleanor?"

Povytáhnul jsem koutky do chabého úsměvu a vzal si ji do náruče. " Už máš hlad co?"

„Neboj se, dostaneš něco mooc dobrého ano?" Rychle přikývla a dál čekala.

„Tak milánci, tady Eleanor mi vše vysvětlila. Pojďte, dám vám něco k jídlu " Následoval jsem ji do zadu s Anabeth v náručí. Posadili jsme se ke stolu. Postavila před nás palačinky všech velikostí. Místností se ozvalo mé kručení. Omluvně jsem se usmál. „Moc vám děkujeme madam."

„Ale kdeže, to nestojí za řeč chlapče a říkej mi Clear." S úsměvem jsem se vrhnul na tu gigantickou porci přede mnou. Nenápadně jsem se naklonil k opici. „Co si jí předtím řekla?"

„To co by řekl každý, že jsme uprchlíci a hledáme něco, v čem můžeme bydlet " Pokrčila rameny a dál nezaujatě pokračovala v jedení. Zakuckal jsem se a měl co dělat abych to nevyplivl. Nevěřícně jsem se na ní podíval a až pochvíli mi došel ten její sarkasmus.

„Tak až se najíte tak potom jděte nahoru. Připravila jsem vám tam nové oblečení. Ty chlapče, máš pokoj naproti."

„Ale to přece po vás nemůžeme chtít, už tak jste pro nás udělala dost, a jsem Jeremy." S úsměvem jsem jí podal ruku, kterou ochotně přijala.

„A tahle malá princezna?" Přitáhnul jsem si Anabeth k sobě. „Toto je Anabeth"

„Koukám, že máš velkého ochránce" Mrkla na ní a podala jí ruku. „Říkej mi tetičko Clear." Měl jsem z ní přece jen dobrý pocit.

Po konečně dlouhé sprše jsem vypadal zas jak člověk. Při představě rozlézající se plísně po každém centimetru sprchy mi naskočila husí kůže. Díky bohu, že jsme utekli. Učesal jsem si vlasy a oblékl si to co mi Clear připravila. Bylo mi to sice trochu volnější, ale pořád to bylo lepší než mé staré hadry.

Opatrně jsem zaklepal na protější dveře. Nic. Slyšel jsem jen samý holčičí smích. I když se mi příčila představa toho, že si Ann rozumí s opicí, nechal jsem je. Přece to je jen holka. Myslím...

Ze zdola se linula vůně pečené slaniny a vajíček. Seběhl jsem schody a s někým se srazil.

„Člověče, dávej trochu pozor " vyjekl jsem. Pomalu jsem se postavil na nohy a vytáhl nahoru i malého chlapce, se kterým jsem měl čelní srážku. „Sorka kámo, Já jsem Daniel" Ryšavé vlasy měl vyčesaný nahoru. No mohl být tak o pár roků starší než Anabeth.

„Jeremy " Poplácal jsem ho po rameni. Chvíli jsme se povídali. Je to docela fajn kluk. Zjistil jsem, že tu žije se svou babičkou a dědou. Jeho rodiče jsou na cestách a tak tu je sám. Prý mu to ale nevadí. Je taky dost hyperaktivní, což jsem zjistil po pár minutách, kdy musel pořád na něco šahat.

„Tady jsi Danieli, hledám tě všude možně. Mám tam zákazníky a ty se tu vybavuješ." Daniel se jen uličnicky usmál a obejmul Clear. Pohladila ho po vlasech a tím si babičku udobřil. „Jak koukám, tak jste se seznámili, tohle je ale jen jeden z našich hostů, kde jsou děvčata? "