Útěk do neznáma

Kapitola 2 - Procitnutí

Všude se spustil ruch. Po místnosti pobíhala spousta dětí. Všechny hledaly své tričko nebo botičku, kterou si někam položily a nemůžou si vzpomenout. Na hodinách odbilo sedm hodin a jako by se čas zastavil. Všechny děti naráz ztuhly. Paní Dolinsonová vstoupila do prostřed místnosti. Jestřábím pohledem zmrazila každého, kdo se jen o píď pohnul. Pouhé lusknutí stačilo, aby se všichni rozhýbali. Každý popadal dech a snažil se co nejrychleji obléct. Koutkem oka jsem zahlídl, jak děti už skoro vytvořily dva zástupy. Byly naprosto precizně srovnané, jen jedna chyba tam byla. Jedno místo bylo volné. Moje místo.

Paní Dolinsonová kráčela naproti dětem. Přešla mě. Odechl jsem si. Třeba na mě zapomněla a ničeho si nevšimla? Miluju ironii mého života. Zastavila se. Hned mi bylo jasné, co bude dál.

„Jeremy?! "

„Ano paní Dolinsonová?"

„Můžeš mi vysvětlit, proč nejsi nastoupen?"

„Omlouvám se"

Její pohrdavý pohled se mi zařezával hluboko dovnitř. Ničím mě prozatím ještě nepotrestala. Procházela se dál a nemilosrdným pohledem zkoumala každého. Všichni jsou v pozoru jako vojáci. Vojáci na vojně, kteří bojují za svou vlast. Mám, ale takový pocit, že mi tu za žádnou vlast nebojujeme. Tak co tu vlastně děláme? Ach ano.

Jsme tu kvůli rodičům. Neměli by se nazývat rodiči. Nejsou naše mi rodiči, když nás odloží bez citu a odejdou. Co to potom je? Paní Dolinsonová se blížila k druhému zástupu. Zástupu malých, nevinných dětí, mezi kterými stojí i má sladká Anabeth. Pomalým krokem se přibližovala a přibližovala. Všechny mé smysly se náhle pozastavily, když před ní zastavila. Ne. Nemůže se zastavit zrovna u ní...

„Anabeth, Drahoušku. Vysvětlíš mi, proč pláčeš?"

„Já, já chci, chci domů"

Nastalo hrobové ticho. Šokovaně jsem hleděl na Dolinsonovou, která propukla v hysterický smích.

„ Myslím, že by ti prospělo den strávený v zadní komoře. Tam se odnaučíš pořád něco chtít!" Mojí mysl pohltil černý obraz. Samá tma a jen nářky malé bezbranné holčičky ve mně vzbuzovaly silný odpor k téhle ženské.

„Ne"

Paní Dolinsonová se prudce otočila za hlasem.

„Kdo to byl?!"

K mému údivu jsem ani já netušil, že jsem to vyslovil. Nemohl jsem, ale nechat Anabeth trpět, jen protože se někomu chtělo. Nedovolil bych to.

„Myslím, že Jeremy by rád strávil den v zadní komoře místo Anabeth."

Tak vidíte. Naprosto obyčejný den.

Je tu tma. Mohl bych být docela vděčný, že netrpím klaustrofobií. Řekl bych, že tu strávím celý den. Jediné pozitivum je, že můžu být alespoň na chvíli sám, můžu nechat volný průběh svým myšlenkám. Začíná se mi matně zjevovat vodopád. Vodopád, u kterého jsme s babičkou nejraději trávili čas. Nekonečný vodopád, který nabízel spoustu pohledů na přírodu. Babička byla jediná osoba, která se o mě kdy zajímala. Když jsem se sem dostal, slíbila mi, že až najde možnost, tak mě odsud dostane. Malá část v mé hlavě ji nadále věří, i když vím, že je pro ni těžké zaplatit za mé vysvobození, když se musí starat o dědu. Bral jsem jí jako svou matku.

Matka mě zavrhla hned po mém vstoupení do školy. Nikdy jsem jí to neodpustil. Co jsem tak hrozného provedl? Po hodině skličujícího pocitu jsem toho měl tak akorát dost. Je mi šestnáct! Přece tu nebudu jen tak čekat a nechávat se ztrapňovat. Měl bych prožívat nezapomenutelné party jako všichni ostatní. Chodit za svou holkou a vracet až k ránu. Místo toho každičký možný den se tu budu uzavírat do sebe.

Musím pryč. Nemůžu tu ale nechat malou Anabeth. Neměl by jí tu kdo chránit. Jediná správná volba je, tu malou dívenku vzít sebou. Musím to ale správně načasovat, sice to není jako normální vězení ale cesta zněj je stejně obtížná. Když si tak promítnu časové úseky, kdybych mohl utéct, napadneme pouze deset minut, kdy se kontrolují ostatní pokoje. Mé oči zaslepilo světlo. Paní Dolinsonová otevřela dveře z mého myšlenkového úkrytu.

„Doufám, že jsi byl poučen"

Během oběda jsem nemohl myslet na nic jiného než na útěk.

„Jeremy, děkuju, že ses mě zastal. Nevím, jak bych to zvládla, už mi docházejí síly." Smutně jsem jí pohladil po vláskách a pošeptal jí, co mě napadlo.

„Jeremy co to povídáš?" V očích se jí objevil strach, ale zahlédl jsem i záchvěv vzrušení.

„Dnes chci odtud odejít, byl bych rád, kdyby ses přidala"

„Je to nemožné a ty to víš."

„To nech na mně. Až tě uloží, čekej u zadního okna."

Myslím, že tuhle akci zvládnu, ale budu do toho muset vložit spoustu energie. Za svůj krátký život, jsem se nepustil do tak vzrušující a nebezpečné cesty. Čas utíká. Zbývá jen pět minut do jedenácté. A můj plán se naplňuje.