Útěk do neznáma

Kapitola 7 - Městečko

Dorazili jsme do menšího městečka. Pár pouličních lamp nám osvětlovalo cestu. Postupně začínala být větší a větší zima. Nevím, co budeme dělat, až začne sněžit. Jasně nějaké peníze mi zbyly, ale to v žádném případě neuživí tři lidi. Kord když máme sebou Anabeth. Je malá a její tělo nemusí snést naše podmínky pro "přežití".

„Zajímalo by mě, jak asi reagovali v ústavu. Všimli si toho?"

„No, myslím, že tady máš odpověď..." Nevěřícně jsem sledoval plakáty přede mnou. Naše fotky byli na každém rohu.

„Vždycky jsem chtěla být populární" Jako really? Se zdviženým obočím jsem pozoroval její rozšiřující se úsměv.

„No tak to jsem rád, že jsi teda spokojená, ale pokud ti to neodchází, tak jsme v hledáčku! Jestli nás chytí tak tam skončíme znovu."

„Já už tam nepůjdu." Otočil jsem se a sledoval ustrašený pohled mé holčičky. „To víš, že nepůjdeš, já to nedopustím."Mrknul jsme na ni.

„My to nedopustíme" Žádný my, jen já! Jestli si myslí, že bych svolil, aby se o ni starala ona, tak ať na to rychle zapomene. Anabeth bude vždy a vždy jen se mnou a tečka.

„No, ale jak můžeme jít dál, když nás hledaj? Jako celý se mi to obcházet fakt nechce."

„Nemusíš, nech se chytit, však chceš být středem pozornosti ne? O tom si vždy tak snila." Pobaveně jsem sledoval její otrávený obličej.

„Prostě to obejdeme." Rozhodně si stojím za svým. Není tak velký abychom ho nemohly obejít. Nejsem dvakrát nadšený, že budeme šlapat celou noc, ale nedá se nic dělat. Popadl jsem Anabeth za ruku a šel.

S ranními paprsky jsme pokrčovali dál okolo města. „Nemůžeme tu takhle normálně trajdat, za chvíli tu budou lidi a co potom?"

„Půjdeme kanálem" „Anebth co to blábolíš? Nemůžeme jít kanálem!"

„Jo nemůžeme, Jeremy se nám totiž bojí myšiček. Co když ho nějaká kousne?" Nafučeně jsem sledoval její obličej.

„Fajne, když si to dámy přejou, nebudu bránit" Ukázal jsem na poklop před nimi.

„Dámy první." Opice odhrnula víko a skočila. Neřekl jsem snad dámy první? Chytl jsem Anabeth a pomalu jí spouštěl dolů do náruče Eleanor. Přidržel jsem se okraje a skočil. Moc efektivně to nevypadalo. Zavrávoral jsem a už se viděl v tom humus. Věděl jsem, čí ruce mě podrželi, ale nějak jsem to nemohl zpracovat. Mám snad halucinace? To asi na ní dolehl blížící se duch Vánoc, nebo puch okolo nás.

Je tu vlhko. Nedá se moc pořádně dýchat. Naše kroky se ozývají na míle daleko a mám co dělat abych po každém uklouznutí neskončil ve stoce vedle nás. Po půl hodině, jsme si odpočinuli. Posadil jsem se dál a snažil se vymyslet, co uděláme, až vylezeme. Z mého přemýšlení mě vytrhl slabounký pískot u pravé nohy. Byla tam myš. Mám pocit, že se pobavím. Rychle jsem ji popadl do ruky a čekal.

Opice si sebevědomě kráčela přede mnou. Její předstíraný klid mě vytáčel. Opatrně jsem přendal mého myšího parťáka na její kapucu. Snažil jsem se potlačit záchvat smíchu, který přicházel. Anton se přiblížil k jejímu uchu, do kterého strčil čumák. Asi jsem to nedomyslel. Neuvěřitelný jekot se rozléhal po všech stěnách. Prudce se na mě otočila a vyhodila mého Antona pryč! Už jsem se neudržel. Můj smích se nesl všude. Se slzami v očích jsem sledoval její cukající se koutky. Mohla se snažit, jak chtěla, ale věděl jsem, že jí to pobavilo. Nahodila poker face a pokračovala dál.

Blížící se světlo jsem velmi rád uvítal. Konečně čerstvý vzduch. K mému údivu se všude ale nacházela bílá pokrývka. No tak to je vážně skvělý. Sníh tu je dřív než jsem čekal. Zneklidňující výraz opice mě přesvědčil, že jo to vážně špatný. Dokonalá třešnička na dortu by ještě byla, aby nám ten prcek nastydl. Vypravili jsme se přes nedaleké pole směrem do lesa. Pořád lepší než být na otevřeném prostranství...

JX%