Lehké křupání doprovázelo každý náš krok. Přísahám, vážně nesnáším zimu! Zastrčil jsem si ruce hlouběji do kapsy. Po dvou hodinách jsme se dostali do hustší části lesa. Věděl jsem, že se pomalu začíná stmívat. Zajímalo by mě, co budeme dělat. Nechce se mi věřit, že bych nic nevymyslel. Neustále jsem pohledem kontroloval Anabeth. Mám o ní vážně strach.
Celá se chvěje. Se znepokojujícím pohledem jsem vyhledal opici. Cítil jsem menší úlevu, i když neoprávněnou, tvářila se stejně. Oba jsme o ní měli strach. Hodil jsem sarkastický pohled na toho na hoře, jelikož začalo sněžit. Nebyl by ještě déšť prosím?
„Musíme si odpočinout, takhle to dál nejde." Jako bych to bez ní nevěděl. „No a co chceš jako dělat? Mám postavit snad iglú?" To si myslí, že jsem tak zabedněný, že mi nedochází naše situace?!
„Posed" Co? Nechápavě jsem ji sledoval. Vrhla na mě svůj pohled jako vážně? „Posed" Dál jsem na ní zíral.
„Grr, zvedni tu svou hlavinku laskavě a hledej posed! Někde tu musí být." Toto nemohla říct hned? Musím uznat, že je to dobrý nápad mno... Po čtvrt hodině pátrání jsme ho nakonec našli. Nebyl až tak vysoko, ale moc prostorný taky ne. Se zbývajícím nadšením jsme se vypravili k našemu provizornímu domečku.
První lezla Anabeth. Netrpělivě jsem čekal a vší silou držel žebřík.
„Ten žebřík drží normálně, nemusíš ho rozdrtit"
„Dej pokoj, co kdyby se jí něco stalo?!" Mám jen jí a babču.
„Tak lez" Pobídnul jsem ji a čekal. Dál jsem držel křečovitě žebřík. „Snad se o mě taky nebojíš." Otráveně jsem ji sledoval. „Lez a nemel" Bezmyšlenkovitě jsem se díval na horu. „Neočumuj mi tak ten zadek. Stejně si nikdy nešáhneš." Cože?! Praštěte jí do hlavy prosím, aspoň by se jí tam trošku rozsvítilo.
„ Stejně bych neměl na co" Nevraživě se na mě ze shora podívala. Musel jsem se pro sebe zasmát, někdy je až k popukání jí vytáčet.
Když jsem se nahoru dostal konečně taky, pořádně jsem se rozhlédl. Nic moc tu nebylo. Pár starých dek, židlička a malá petrolejovka. Dost se mi ulevilo, že tam bylo i pár sirek. Lampa vrhala malé světlo, které nám bohatě stačilo. Anabeth si ukořistila deku a druhou si přivlastnila opice. S povzdechem jsem se naklonil z okna. Sem tam jsem se připojil do debaty. Anabeth nadšeně popisovala svůj vysněný zámek s princem a jejím jednorožcem. Měla neuvěřitelnou fantazii a to sem na ní tak miloval. Jsem rád, že jí neztratila. Měla by být v obklopení panenek a spoustu bonbonů. Vše co si taková princezna zaslouží.
„A pak budeme společně s Jelibínsem hledat poklad"
„Tak to mě budeš někdy muset pozvat, ráda bych se s ním seznámila." Neohrabaně jsem se postavil a snažil se slézt. „Kam jdeš?" Její vystrašené oči mě napjatě pozorovali. „Jen si to tu obhlédnu a hned se vrátím ano? Ty si zatím povídej dál, princezno." S úsměvem přikývla a pokračovala. Mě, ale pořád propaloval pohled opice. Otráveně jsem pokračoval dál.
Je tu spoustu křoví, tak snad nás nikdo neobjeví podle stop. Prodíral jsem se dál, až jsem došel k říčce. Vlhko stoupající od ní mi způsobovalo nemalou husinu. Nevnímal jsem promočený kalhoty a dál jsem klečel. Nabral jsem si vodu a konečně se po dlouhé době napil. Ignoroval jsem postupně mrznoucí prsty a nabral trochu do lahve pro holky. Nic mě tu nedrželo, a tak jsem se vypravil zpátky, to bych ale nesměl zapomenout cestu.
Snažil jsem se najít pomalu mizící stopy ve sněhu. Né zrovna rychle jsem se blížil k našemu posedu. Ozvalo se praskání větví pár metrů ode mne. Rychle jsem se přikrčil za strom. Opatrně jsem se sehnul pro klacek,který mi ležel u nohy.
Už za mě mluví vyčerpání, jsem v lese plném malé zvěře a připravuju se na útok medvěda. Když jsem chtěl vylézt, tak se to znovu ozvalo. Bylo to blíž a blíž. Nečekal jsem a schoval se za další strom. Stoprocentně to zvíře nebylo. Pomalé výdechy se přibližovaly. Pevně jsem sevřel klacek a obratně se vymrštil na blížící se osobu. Celou svou vahou jsem dotyčného přitiskl ke stromu. Klacek se mi zarýval do krku. Nevěřícně jsem se díval na Eleanor přede mnou. Nemohla se ani pořádně nadechnou díky mému klacku. Já jsem vůl.
Rychle jsem ho odhodil. Čekal jsem příval nadávek a sarkastických narážek. Nic. Vpíjel jsem se jí do těch křišťálově modrých očí. Pohled mi nedůvěřivě oplácela. Měla pootevřené rty, které vypadaly jak polštářky. Pomalu jsem se k ní přiblížil, očekával jsem, že se tentokrát odtáhne ona, že aspoň jí dojde, co děláme za kravinu. Zkrátila vzdálenost mezi námi a přitiskla své rty na mé. Pomalu přejela jazyk po mém rtu. Polibek jsem ji oplácel a skousnul ten její ret. Ani jsem to nepostřehl a během pár sekund se odlepila od stromu rychlostí blesku a nechala mě stát omámeného a čučícího do stromu.
S obtížemi jsem vylezl na posed a schoval se pod deku k Anabeth. Nevěděl jsem sice, co budeme dělat dál, jak se postaráme o jídlo, ale jedno jsem věděl jistě. Její rty, už z hlavy jen tak nedostanu.
------------------------------------------------------------------------------------------------
* Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo. Vím, že to není ještě nic moc, ale budu se snažit. Byla bych ráda, kdybyste zanechali hvězdičku/like nevím jak to nazvat :'D
* Snad jsem naplnila tvá očekávání Baru! :DD
ČTEŠ
Útěk do neznáma
Romance- Jeremy - 17 let - Nejvíc mu záleží na jeho princezně -Dívka, která mu zkomplikuje vše na co jen pomyslí -Bolest , Ztráta a Láska To jsou jen začátky neuvěřitelného příběhu o chlapci, který se nemíní vzdát.
