Takhle strašně jsem se už dlouho nevyspal. Záda mě bolí a třeští mi v hlavě. S heknutím jsem se převalil na záda a přemítal si včerejšek. Nikdy jsem neuvažoval, že bych si ostříhal vlasy jako ty maníci. Představa zeleného pankáče nebo dredů se mi příčila. Jinak ale vypadali, že jsou v pohodě. Zajímalo by mě, před kým tak zdrhali. Policajti by přeci za nimi do rozjetého vlaku nelezli, nebo snad ano? Nic horšího by to snad nebylo, doufám, aspoň kvůli nám. My tu přece nemůžeme zůstat, když říkali, že sem přijdou!
Rychle jsem vyskočil, což si vybralo svou daň. Moje nohy byly snad z želé. Přidržel jsem se stěny a šel probudit Anabeth. „Anabeth, zlatíčko vstávej.". Ani to sní nehlo...
„No tak, šup" Pomalu jsem sní zatřásl a sledoval, jak se neochotně probouzí.
Anabeth mám, tak ještě opice. Nevěděl jsem jak se tvářit, potom jak jsem se choval. Všimnul jsem si, že je vzhůru. Dívala se na všechno, jen ne na mě. Skvěle, aspoň budu mít pokoj.
„Takže, musíme vyrazit. Mohl by se tu objevit někdo, koho bychom nechtěli."
„Ty si vážně myslíš, že někdo přijde? Vždyť byli opilý, mohli si dělat srandu." Nic lepšího není, než slyšet ten její hlas po ránu.
„Jo myslim a", „Jo tak ty si myslel, oslavíme to?" Grr „Nikdo by přece jen tak neskákal z vlaku ze srandy, proč by to jinak asi dělali hm?!"
„To nemůžeš vědět, jestli někdo " Z vedlejšího vagonu se ozvala rána. Kdo že to měl pravdu? Slyšeli jsme více přibližujících hlasů.
„No, takže si myslím" „Už jsem ti říkala, ať nemyslíš, nemáme čas na tvoje keci, rychle musíme vypadnout. Jak vyskočíme?"
„My budeme skákat?" Sledoval jsem vyjevený pohled Anabeth. „Neboj nic se ti nestane ano?" Nedovolím, aby se jí něco stalo...
„Dělej, dej mi mojí mikinu."
„Och jak šlechetné od tebe." Hodila mi mikinu. Rychle jsem jí oblékl na Anabeth.
„Mě ale není zima" „Já vím, ale ochrání tě, aby ses neodřela, až budeme skákat." Na Anabeth přistálo další oblečení. Opice jí oblékla svojí bundu. Vypadal roztomile s tolika vrstvami. Snad jí to pomůže.
Všichni jsme se otočili k zadní straně, odkud vycházely nárazy. Musíme už skočit.
„An, poslouchej mě. Až budeš padat, tak si dej ruce blízko k sobě ano? A hlavně se skrč do klubíčka. My skočíme hned za tebou."
„Dobrá." Anabeth se rozeběhla a skočila. Nebyl to takový náraz, ale stejně se o ní bojím. Tak a teď my.
„Můžem?" Ani mi neodpověděla a vyskočila. Jo a já že jsem buran. Umím aspoň odpovědět! Couvnul jsem do zadu a rozběhl se. Bylo to rychlé a tvrdý náraz se rychle dostavil. Oprášil jsem si kalhoty a rozběhl se k opici.
„Jdeme" Proč bych se namáhal se jí ptát, jestli je v pořádku? Ona by se taky neptala tak co.
Klusem jsem běžel k Anabeth. Seděla v keři a už si sundala všechny vrstvy.
„V pořádku?" Hej na to jsem se chtěl zeptat já!
„ Jo v pohodě, jdeme do města?" Zaraženě jsem sledoval jak Anabeth odchází ruku v ruce s opicí! No zažil jsem i divnější věci. Klusem jsem je doběhl a čapl Ann za druhou ruku. Usmála se na mě a dál šlapala.
ČTEŠ
Útěk do neznáma
Romance- Jeremy - 17 let - Nejvíc mu záleží na jeho princezně -Dívka, která mu zkomplikuje vše na co jen pomyslí -Bolest , Ztráta a Láska To jsou jen začátky neuvěřitelného příběhu o chlapci, který se nemíní vzdát.
