Horský vzduch si pomalu, ale jistě razil cestu pod mé oblečení. S hlubokým nádechem jsem do sebe dostával vůni lesa zaplněné ho borovicemi a smrky. Kolem byl jen slyšet bublající potok a hřejivý smích. „Úsměv! Jsi tu přece semnou" Lehký úsměv jak si přála, se mi vytvořil na tváři.
„ No nestůj tam tak a polez za mnou." Rozběhnul jsem se a konečně skočil do křišťálově ledové vody. Ticho proříznul její zvonivý smích a potopila se. Marně jsem ji hledal, a už se zdálo, že se něco stalo, kdyby mi ale něco nepřistálo na zádech. Její váha mě však nemohla za žádnou cenu potopit. Popadnul jsem ji za nohy a potopil jsem nás oba. Hodiny a hodiny jsme se smáli. „Tohle mi bude chybět." Úsměv se mi pomalu, ale jistě vytrácel. Proč to musíme řešit zas? „Mě taky... Nikdy na tebe nezapomenu." Nikdy. „Slib mi, že se takhle budeš chovat ke své princezně. Nezapomeň ji ukázat jaký si, tam ve vnitř Jeremy." A to byli poslední chvilky sní.
Bolest procházející mými zády mě donutila k probuzení. Měl bych být zvyklí na podlahu pode mnou. Kolikrát jsem byl nucen takto usínat... Nic není lepšího než mizerná nálada. Blbej sen, jak mi ale chybí. Jendou ji, ale stejně zas najdu. Užírající pocit se pomalu odbourával a nahradil ho zcela jiný při vzpomínce na včerejšek.
Její teplé a sladké rty na mých. Pohled mi padnul na její skrčené tělo. Pomalu oddechovala. Lehké chrápání zaplňovala místnost. Můj smích se nesl určitě po celém lese. Neudržel jsem se. Vypadala vážně vtipně. Vzápětí mi došlo, že jsem obě probudil.
„Fakt skvělý budíček" zamrmlala. Pobaveně jsem ji sledoval a poslal ji vzdušnou pusu. Viděl jsem ještě mírné zaváhání, které se mihlo přes její tvář.
O 4 hodiny později
„Měli bychom se odsud dostat. Kam byste chtěli?" Nedočkavě jsem pozoroval Eleanor s Anabeth. „No myslím," Ty hlavně nemysli... „že bychom mohli začít na novo úplně někde jinde. Anglie je sice krásná, ale bodlo by nám slunce. Co vy na to??" Snad nemyslí, že pojedu přes půlku země ne? „No a jak se chceš dostat odsud bez peněz hm?"
„Lodičkou" Daroval jsem Anabeth lehký úsměv. „ Chtěla by si lodí?" Její horlivé přikyvování mě rozesmálo. „Dobrá tak lodí" Opici jsem poslal mrknutí a vyrazili jsme hledat přístav.
„Takže uděláme to následovně, Eleanor ty ukradneš kufr, do kterého pak dáme, princezno tebe." Anabeth nevypadala zrovna dvakrát nadšená, ale musí to vydržet. „Já tamtomu páru ukradnu dvě vstupenky a pak se dostaneme na loď."
„Anebo ty inteligente, se připojíme k té velké skupině, co přichází" Vrátila mi mé mrknutí zpátky. Alespoň jsem byl kreativní, když už nic ...
„Teď" Rychlým krokem jsme se přesunuli na okraj skupiny. Už jsme byli skoro u mola. Rychle jsem popostrčil Anabeth doprostřed chumlu. Procházeli jsme kolem hlídačů. O dvě hlavy vyšší chlápek mě pozoroval zrovna ne hezkým způsobem. Poraženecky jsem zakňučel. Věděl jsem, že to nebude tak snadné. Eleanor my poslala vystrašený pohled. Už jsme byli skoro u něj. Celou dobu ze mě nezpustil oči. Přidal jsem na kroku a přešel ho.
„Půjdete se mnou" Néé jako really? Nahodil jsem úsměv a začal se modlit k Poseidonovi.
„Ano? Nic jsem neudělal" „Ukaž mi průkazku. „Poraženecky jsem svěsil ramena.
„Ale strážníku, myslím, že to nebude nutné" Vyjeveně jsem sledoval Eleanor, jak svojí rukou přejížděla po jeho hrudi. Zvednul se ve mně divný pocit, když jeho špinavé pracky skončily na jejich bocích. Pomalu je posouval dolů, až skončili úplně dole. To si ze mě dělá srandu?
Znechuceně jsem si odfrkl a vydal se na loď za Anabeth. Dolehlo ke mně ještě jeho nechutné zavzdychání a pak kňučení. Alespoň může držet zobák, dobytek jeden! Naštvaně jsem se posadil na hlavní přídi na lavičku. Přehodil jsem ruku kolem ramen mé malé princezny. „Těšíš se na Colorado?"
Vzápětí jí dolíčky zdobily její buclatou tvářičku. „Uvidím koníčky a jednoho si vezmu. Bude to Bobo a." Vypnul jsem a sledoval opici, která se k nám připojila. „To se ale rychle udělal."
„Ty seš fakt vůl, dělala jsem to kvůli tobě! Jinak by ses sem nedostal" „Och tak to děkuju, on ti určitě poděkoval jinak co." Hodil jsem na ní arogantní úsměv.
„Však jsem si alespoň potvrdil, co se říká" „ A co se jako říká?" Sarkasticky jsem se pousmál „Štětky na každém rohu"
Její tvář zbledla. „ Že já se ubec snažila. A kdyby tě to náhodou zajímalo, tak nic nebylo, když jsem ho kopla tak jsem utekla." Naštvaně se zvedla a odešla. S přiblblým úsměvem jsem sledoval oceán před námi.
„Princezno, nic si neslyšela ano?" Vynervovaně jsem pozoroval její strnulý obličej, než vybouchla smíchy.
--------------------------------------------------
Omlouvám se za chyby. Snad se vám trochu tento díl líbil.
ČTEŠ
Útěk do neznáma
Romance- Jeremy - 17 let - Nejvíc mu záleží na jeho princezně -Dívka, která mu zkomplikuje vše na co jen pomyslí -Bolest , Ztráta a Láska To jsou jen začátky neuvěřitelného příběhu o chlapci, který se nemíní vzdát.
