Po půl hodinovém souboji jsem konečně ze sebe smyl ty blbý borůvky. Naštvaně sem rozrazil dveře do jejich pokoje, s domněním, že ji pěkně seřvu, ale to co jsem uviděl, mě trošku vyvedlo z míry. Naskytl se mi pohled na vtipně vypadající trojici. Vpředu seděla Eleanor, které copánky pletla Anabeth a jí zas na oplátku Daniel. Jejich spokojené úsměvy mě ani nepřekvapily. Nikdy jsem nepochopil, co na těch účesech holky vidí. Že bych Danielovi sehnal příčesky, aby zapadnul?
Budeme muset vyrazit zase o dům dál, to jsem věděl jistě, ale kam, to už zas tak ne. Rád bych se podíval do Los Angeles, ale to je taky pěkně daleko.
„Jo to teda je" Nechápavě jsem se podíval na opici. „ Mluvil si nahlas" Pokrčila rameny a začala si zkoumat nehty, jako kdyby na nich bylo něco zajímavého.
Trošku rozhozený jsem se vydal do kuchyně, kde seděla Clear. Posadil jsem se ke stolu a tupě zíral do zdi. Nejhorší budou ty přespání. Přece je jen začátek jara a Anabeth je malé škvrně. Budu muset najít nějakou cestu v zákrytu. „ Aby sis ty oči nevykoukal"
„Pardon, já jen... Ale nic." S chabým úsměvem jsem se zase zaměřil na dolík ve zdi.
„ Trápí tě jak se o ni postarat že?" Ta stařenka mě nikdy nepřestane překvapovat.
„Poslední dobou na ni až moc koukáš a jsi všude, kam se hne." Jen jsem si povzdechl a zadíval se na své ruce. „Zítra vyrazíme" zašeptal jsem. Svůj pohled jsem nechal zapíchnutý do rukou a očekával tu reakci, která se za okamžik dostavila. „No to v žádném případě! Říkala jsem vám, že tu můžete přece zůstat. Tak neblbni."
„NE My vážně půjdeme."
„Dobrá." Tak to šlo překvapivě docela rychle. Myslel jsem si, že nás bude přemlouvat víc, ale co. „ Ale Anabeth zůstane tady". Prudce jsem se zvedl od stolu. „V žádném případě! Já"
„Co? Budete se potloukat v zimě zase někde po lesích? Uvědom si, že je to malé dítě. Ty si proti ní připraven, ale co chudinka ona?" Poraženecky jsem si sednul na svou židli. Já ji přece nemůžu opustit. Mojí malou princeznu. Bez ní to nezvládnu,ale nemůžu ji do ničeho nutit, na to ji mám až moc rád.
Pomalu jsem vylezl schody. Vešel jsem do jejich pokoje. Eleanor jim četla pohádku a oni jí vyseli na každém slovu. Přešel jsem ke své princezně a pohladil ji po vláskách. „Pojď, musím ti něco říct." S neutrálním pohledem jsem se na ní podíval. „ Ale my teď čteme pohádkuuu" smutně se na mě podívala psíma očima.
Tenhle ten pohled nesnáším. Nikdy nejsem imunní. Vzpomněl jsem si ovšem na to co mě čeká a jen zakýval na nesouhlas. „ Fájn, Eleanor prosím počkejte na mě. Jerík si chce popovídat" Chytla mě za ručku a mašírovala si to do mého pokoje. „Tak co pak tě trápí" Snažil jsem se alespoň pousmát, ale nakonec z toho vylezlo jen něco děsivého.
„Budeme se muset už vydat na cestu"
Její úsměv pomalu popadával za což jsem si nadával. „Už? Byli jsme tu jen chvilku, já nechci pořad utíkat" Fňukla a chytla se za kolena. Posadil jsem si ji na klín a houpal ji do rytmu deště, který se před chvilkou spustil.
„Anabeth, chtěla by si tu zůstat spolu Danielem?" Její očka se hned rozsvítila. „Moc, moc, bude z nás skvělá čtyřka." Radostně vykřikla a utíkala do pokoje. Vydal jsem se za ní a pozoroval její nadšený obličej, když to sdělovala těm dvou.
Pomalu, ale jistě jsem si uvědomoval, že to bude nejtěžší krok v mém životě. Neměl jsem sílu ji říct, že my tu sní, nezůstaneme. Jediný kdo to pochopil, byla právě Eleanor.
Fini
ČTEŠ
Útěk do neznáma
Romance- Jeremy - 17 let - Nejvíc mu záleží na jeho princezně -Dívka, která mu zkomplikuje vše na co jen pomyslí -Bolest , Ztráta a Láska To jsou jen začátky neuvěřitelného příběhu o chlapci, který se nemíní vzdát.
