Útěk do neznáma

Kapitola 4 - Opice

Eleanor. Poslední člověk, kterého bych tak chtěl vidět. Bez hnutí stála a její smaragdové oči mě propalovaly.

„Co chceš?!" Nemám žádný důvod být k ní milý! Však ona mi vždycky napomohla do průseru a její arogance byla už k nevydržení.

„Jak sis určitě všimla, tak nemám čas se s tebou zahazovat. " Pořád nic, jen na mě připitoměla koukala a začínal se jí rýsovat její slavný úšklebek.

„ Že by nám byl Jeremík nevrlí? To snad ne!" Hraně zalapala po dechu.

Přestávalo mě tohle divadélko bavit. Už jsem se hodlal jí zase něco říci, ale pocítil jsem škubnutí v mé pravé ruce. Anabeth. Úplně jsem na ní zapomněl! Z její tváře bylo poznat, že se nechce dál zdržovat jako já. Potlačil jsem všechen vztek vůči té obludě přede mnou. Nejradši bych ho vypustil a dal jí sežrat všechno, co mi kdy provedla. Vytmavit jí jak jsem se náramně bavil v bedně dva dny bez normálního přísunu jídla jen kvůli tomu, že si musela zvednout ego, když mi podkopla nohu a já sletěl na Dolinsonovou! Nebo když se mi nějakou náhodou obarvily vlasy na blond. Tenkrát jsem jí to sice kvalitně oplatil, vypadala, jak kdyby viděla ducha. No jo, cvrčci v posteli dělají divy... Každý den jsem se musel bránit a ona to taky neměla lehké. Sice je holka, mno soudím podle jména jinak bych ji přiřadil k opici, ale dávala mi slušně zabrat.

„Tak?" Napjatě jsem očekával srozumitelnou odpověď.

„Vezmi mě sebou" Tiše pronesla. Nechápavě jsem vytřeštil oči. Vážně tohle řekla? Ne, v žádném případě s námi nepůjde! Já s ní nikde jako nebudu.

„Budeme rádi" Teď jsem zase v šoku sledoval tu malou holčičku, o které jsem si myslel, že je andělíček v malé podobě. Koukám, že jsem se ale spletl. Ví jak ji nesnáším a navrhne tohle! Oči té opice se rozzářili. Na nic jsem už dál nečekal, čapl Anabeth za ruku a vyrazil jsem. Vzápětí se po její levé straně objevila Eleanor a taky jí chytla.

„Vypadáme jak rodinka." Anabetiny oči zářily nadšením. S velkou dávkou ironie jsem si odfrknul a sledoval úšklebek tý opice na druhé straně.

Stmívalo se. Už hodinu jsme se snažili najít nádraží v tomhle zapadákově. Anabeth už před pár minutami vypověděly nohy, tak jsem ji nesl na zádech. Zamnou, šla jak pes Eleanor a pořád si nespokojně mluvila pro sebe, jak jsem nemožný, když neumím nic najít. Udivuje mě její výdrž. Jako by tam někde měla panty a furt a furt mlely to samé.

„No konečně" Zastavil jsem se a sledoval, co ji napadlo. Stála u cedule. Po menším prozkoumání jsme zjistili, že nádraží je pár kiláků odtud.

Začínala mi být zima a bál jsem se, aby se mi Anabeth nenachladila. To by mi tak ještě scházelo. V duchu jsem se proklínal, že mě nenapadlo přibalit teplé oblečení. Cítil jsem, jak se mi zachvěla na zádech. Přemýšlel jsem jak ji zahřát a najednou má zátěž přibyla. Opice přehodila přes Anabeth koženou bundu a vesele pokračovala v chůzi přede mnou.

Konečně se za zatáčkou objevilo nádraží. Proběhli jsme na nástupiště a čekali. Bylo mi předem jasný, že žádný osobák v tuto dobu nepojede. Kdo by se taky ve dvanáct večer tady obtěžoval.

„Pojedeme tam tím." Ukázal jsem na vagóny s logem farmáře Villa.

„No já tedy s prasaty cestovat nebudu!" Grr

„Neřvi nebo ji ještě zbudíš! Já tě nenutil, mohla si tam klidně zůstat! " Nebudu čekat na její kecy, rozběhl jsem se skrčený přes koleje. Sundal jsem si Anabeth ze zad a zjistil, že ta mrška je už dávno vzhůru. Věnoval jsem ji soucitný pohled a vysadil ji do vagonu. Pak jsem se vyhoupl za ní a sledoval, jak se k nám blíží opice. Zapřela se rukama a snažila se vyhoupnout nahoru. Bezúspěšně. Zasmál jsem se a podal jí ruku. Hodila po mě pohledem typu sáhni na mě a zabiju tě, což mě pobavilo ještě víc. Rozběhla se a během chvilky stála vedle mě, ale noha jí uklouzla. Chytil jsem ji hned za loket a přitáhl na zpátek.

„Já jsem pomoc nechtěla." Vytrhla se mi ze sevření a šla za Anabeth .
Měl jsem pocit, že do té věty vložila všechen zbývající sarkasmus z dneška. Vděku se prostě nedočkám!