Útěk do neznáma

Kapitola 5 - Vlak 1. část

Už přes hodinu jedeme ve vlaku. Anabeth si ustala v balíku slámy. Vybudoval jsem jí z toho malý úkryt. A já jsem si zalezl do rohu. Muselo toho na ní být hodně. Pozoroval jsem, jak se jí tělíčko pomalu zvedá a zase klesá. Přesunul jsem svůj pohled na protější stranu, kde seděla Eleanor. Neustále se na mě koukala, tuhle oční bitvu ale vyhraju já! Propalovala mě dobrý dvě minuty, ale nakonec uhnula. Ha! Vítěz.

Pořád nějak nemůžu přijmout, že je tu s námi. Když už se pokoušela o stejnou šílenost, tak si aspoň mohla vzít něco jiného na sebe. Kdo by se vydal v noci ven v tílku?! Ona jí ta kožená "bunda" pomáhá, aby neumrzla. Jako by někoho zajímalo, jak vypadá. Aspoň, že si vzala kalhoty, i když bych čekal, že by klidně přišla v kraťasech...

„Na co furt tak vejráš? " strhnutím jsem odvrátil pohled od jejích vlasů, který teď připomínaly vrabčí hnízdo.

„Mno myslel jsem si, že jsi chytřejší a dojde ti, že koukám na tebe?" S pobaveným úšklebkem jsem ji sledoval. To si myslela, že když na mě vyjede tak se stáhnu jako malý kluk? No to víš, že jo..

„Ha ha ha" Nikdy jsem od ní taky nic jiného neslyšel než plnou dávku ironii v každé větě adresované mně.

„Proč si utekl? " Hm? Není to zřejmé?

„Nevydržel bych to tam a ona už dlouho taky ne. Musel jsem nás odtamtud dostat. Myslím, že pondělek by byl pro ní osudný." Naskočila mi husina na pomyšlení, že bych zůstal i v pondělí. Ledová voda zařezávající se do kotníků a vy jste nucení jít dál a dál. Nechápu, jak k tomu mohli nutit i ty malé děti. Bylo brutální tam posílat nás, ale i je? Všimnul jsem si, jak to sní taky trhlo.

„Chápu"

„A ty?" S opovrhujícím výrazem jsem sledoval, co z ní vyleze.

„Nudila jsem se." Nechápavě jsem ji sledoval. Já jsem aspoň použil víc než pět slov!

„Fájn, prostě už jsem to psychicky nezvládala. Každý den v zadní komoře my způsobil, že se bojím stísněných prostorů. Další den bych to prostě nedala. Nejsem tak "úúžasná " jako ty."

„Umíš ty říct ubec něco bez sarkasmu a ironie ?"

„ No já nevím, kdo musel být ve všem první! Řekni, kdy ty si naposledy dělal v kuchyni? Kdy si utíral tu debilní podlahu no?! "

Mlčky jsem ji sledoval. Dobrá, jsem trochu soutěživý, ale to nemá s kuchyní co dělat. Zrovna ona mi nebude něco vyčítat..

„Přeháníš ", „Od kdy jsi vlastně byla v třetím patře? " Nuceně jsem ze sebe vypáčil vlastně i s troškou zájmu.

„Jsem tu od narození." Z jejích očí pomalu mizela všechna zloba. Tak to jsem zrovna nečekal..

„Já naštěstí ne."

„Já se tě ale neptala." Blbka.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím, že by si vyhledal svoje rodiče?"

„Ne, nechci je ani vidět. To nebyli rodiče, když mě odložili. To by normální člověk neudělal."

„Ale co když byl pro to dobrý důvod? Co když tvá matka byla na mizině a ty by si pak umřel? Nedokázala by si o tebe postarat. Nad tím si snad nikdy nepřemýšlel? Já bych někdy chtěla potkat svoji bývalou rodinu. Chtěla bych vědět ten zatracený důvod.."

„ Co ty prosím tě víš o tom, jak se o koho starat?! Co pak ty si někdy zůstávala dlouho do rána vzhůru jen pro to, aby si utěšila někoho? Co pak ty jsi každý dne držela nad vodou někoho, kdo by to další den nezvládl?! Já tohle dělal každý den, co den pro tu malou bezbrannou holčičku, která je teď nucena spát na slámě! Ty by si nebyla schopná se takhle o někoho starat, tak mi nevykládej, že to měli oni těžký." Co jsme to řekl? Úplně jsem zapomněl na ni že..

„A Clear byla nikdo?! Jak něco můžeš takového říct! Byla jsem tu pro ni! Celou dobu ty idiote! " Anabeth sebou škubla. Snažil jsem se ztišit její i můj hlas, ale mám pocit, že už to teď nevyjde...

„Promiň, já jsem si neuvědomil že"

„Mlč! "Sledoval jsem její smutný obličej. Všiml jsem si, jak se zase klepe. Vážně nechápu, proč si brala tílko. I když teď to bylo asi kvůli něčemu jinému.

Stoupl jsem si a přetáhl si přes hlavu mikinu. Pomalým krokem jsem šel k ní. Trhla sebou, až jsem se lekl. Podal jsem jí mikinu a čekal, až se konečně oblékne. Nevěřícně na mě koukala.

„Tak si ji obleč ne?"

„Jo, jasně." Oblékla si jí a přešla k otvoru. Přesunul jsem se vedle ní a sledovali jsme ubíhající noční krajinu. Panovalo mezi námi ticho.

„Někdy přemýšlím, jestli jsem tomu mohla zabránit, jestli jsem mohla udělat něco pro to, aby tu ještě byla." Otočil jsem se k ní. Tohle přece není její vina. Všichni jsme věděli, že Clear by to už dlouho nevydržela...

„Nesmíš takhle přemýšlet. Všechno hnusný jsme nechali za sebou v tom baráku, pokud se to mu tak dá říkat. Teď, začínáme na novo." Nečekal jsem, že bych v tuhle dobu dokázal vyplodit tak něco "duchaplného".

Pousmála se. Naše oči se navzájem propalovaly, ale překvapivě jiným způsobem. Neviděl jsem v ní tu nenávist, kterou jsme k sobě navzájem chovali. Viděl jsem pochopení. Uklidňující ticho ale vyrušil podivný zvuk. Rychle jsem strhl Eleanor k zemi za pytle. Hned na to se v zadní části rozrazily dveře a vtrhli do nich tři vysmátí kluci. Všude měli tetování a na hlavě směšný účesy.

„Neblbni, prostě to uděláme všichni!" Kluk v modrém tričku se rozchechtal. Červenej ho jen naštvaně sledoval a nervózně podupával nohou.

„ Myslel jsem si, že si větší cvok Same." Řekl kluk v hnědém.

„Fajn, ale pak mě vy dva idioti ponesete, až si něco zlomím. "

Eleanor se pode mnou zavrtěla. Úplně jsem zapomněl, že na ní ležím.

„Slez ze mě." Rychle jsem jí přitisknul ruku na pusu. Nemohli to sice slyšet, ale vím, že by mluvila dál a nahlas. Její naštvaný výraz mi ukazoval, že se jí to asi nelíbí. Pomalu jsem ruku spustil a naznačil jí ať je potichu. Nehodlal jsem riskovat nějakou bitku.

„No tak ses mu neměl tak zadlužit! Nemuseli bychom teď zdrhat! Stejně tu za pár hodin budou. Musíme padat. " Sledoval jsem, jak se rozběhli a byli pryč. Oni vyskočili?! Cvoci. Pohled jsem přesměroval zpátky k ní. Vpíjel jsem se do jejích očí. Až teď zblízka jsem si všimnul, že je má křišťálově modré. Zastrčil jsem jí neposedný pramen vlasů za ucho. Její pootevřené rty na mě koukali. Aniž bych si uvědomil, co dělám, tak jsem se k ní pomalu nahnul. Pár centimetrů nás dělilo od sebe. Cítil jsem vůni jejích vlasů. S rychlostí blesku jsem se od ní odlepil. Rychle jsem došel do svého rohu, kde jsem si lehnul. Nechci ani pomyslet, že jsem jí mohl políbit. Ježiš! Vždyť to byla ona! Ta co mi ničila život!

„Dobrou" S leknutím jsem sledoval stěnu před sebou.

„Jo, dobrou " Vydal jsem s přiškrceným hlasem. Mám neblahý pocit, že dnes už neusnu.