A co když mě nechce?

3.

Moje podvědomí si vesele odplulo do říše snů. Ale stejně se mi  zdála se mi noční můra. Hmmm sem malinko divná no. Přesně nevim co to bylo, ale bylo to dost děsivý.

Když jsem se probudila už jsem nebyla na sedačce. Byla jsem někde jinde a na boku jsem něco cítila. Oči my sjely k mým bokům. Na nich si vesele ležela něčí ruka. Začala jsem vnímat i teplý vzduch který jako by mi někdo foukal na krk. Otočila jsem hlavu a vidím Chucka jak si spokojeně pochrupuje. Vyjekla jsem. "Co to děláš? Proč vedle mě sakra ležíš?" On sebou trhnul a probudil se. Chvíli zmateně koukal a pak se pustil do vysvětlování. "Když jsem přišel domů spala si tak sem si řek že přece nebudeš spát na sedačce. Tak jsem tě odnes ke mě do pokoje a sám si lehnul na sedačku. Asi o půlnoci mě probudil tvůj řev. Zněla jsi strašně vystrašeně. Tak jsem rychle vyběh nahoru. Tam si seděla na posteli ty a brečela. Začal jsem tě utěšovat a ty ses mě zeptala jestli tady s tebou nezůstanu dokud neusneš. Já souhlasil a jak asi vidíš usnul jsem taky. Jo a jinak taky ti  přeju dobrý ráno." Skončil s vysvětlováním a usmál se." Aha. To si nepamatuju. Ale dík občas se mi to stává." Odpověděla jsem nepřítomě protže sem přemejšlela nad tím že je asi fakt silnej páč na takovej metráček jako sem já by musel kde kdo použít kladku." Máš hlad?" vyrušil mě z úvah o fyzice a gravitaci.
"Že váháš úplně šílenej" zazubila jsem se na něj.

K snídani sme si uklohnily rohlík s máslem a marmeládou." Sme to ale šikovný." Pochválil naši spolupráci v kuchyni. Samozřejmě tomu nechyběl sarkastickej úsměv.

Když jsme dojedli tak jsem mu oznámila že už budu muset jít. "Proč?" Hodil na mě smutný oči. "Znáš to rodiče. Já mám doma zrovna takový dvě stíhačky. Už takhle budu mít docela průser."
"Hmmmmmmm. No tak nic." Rozhostilo se trapný ticho. Stály jsme tam a koukali se všude možně, ale hlavně ne na sebe. Po pár minutách nečekaně prolomil ticho Chuck." Daš mi číslo?"
"Co?" Z toho ticha jsem byla mimo. Vlastně se mi to stává často že sem myšlenkama někde daleko v zemi jednorožců a vlkodlaků.
"Jestli bys mi dala tvoje číslo."
"J-jo aha." Vykoktala jsem ze sebe a potom nadiktovala moje telefonní číslo.
"Tak ahoj. Doufám že se brzo uvidíme." zakřenil se.
"Já taky. Ahoj" To už jsem vycházela ze dveří. Jen co jsme je já a kolo opustili tak je Chuck zabouchl.

Můj spodní břišní špek o velikosti vánočky (ještě neupečený zas tak velkej kolosál nejsem) se pořádně zapotil. Jednak protože dneska byl sakra teplej den, mohlo bejt tak okolo 32 stupňů. A druhak protože jsem se bála vylízt na kolo a můj dům je od toho jeho asi kylák a půl vzdálenej.

Když jsem sebe a kolo dotáhla domů měla jsem a si půl hodinovej výslech s typickýma otázkama. Kde si byla? Co se ti stalo? Proč si nezavolala? A tak dál. Já jsem je ale nevnímala. Musela jsem pořád myslet na Chucka. Zjevil se tam jako princ na bílím koni a zachránil mě.

Tak tohle je konec třetí kapitoly. Já vím že je to nic moc ale snaha byla :)