A co když mě nechce?

14.

Naše pohledy se střetly. Byla to intenzivní oční bitka. Naše oční bulvy nám skoro vypadly a mam dojem že mi v oku rupla žilka. Po sekundách debilního zírání jsem svůj pohled odtrhla. Rudá až na prdeli jsem špitla „Čau.". On se na mě usmál. Takhle se na mě nikdy neusmíval. Nikdy a to to moc dobře věděl zmetek jeden roztomilá. „Ahoj Amy!" pozdravil a pořád se na mě debilně usmíval.

Abych vám to ujasnila. Scott. Blonďatej, modrookej krypl do kterýho jsem se zabouchla na základce. Byla jsem z něj úplně hotová. Byla to taková moje první dětská láska. Na konci devítky mi už byl celkem u záhonu s mrkví protože jsem se smířila s životem jeptišky. Jenže to jsem nevěděla že mi zase naleze zpátky do života o 20 cenťáků vyšší a svalnatější.

Pořád rudá jsem zasedla na sedačku k Zoe. „Kohopak to tady máš Amy?!?" řekla úplně vytlemená. „No viděla bych to na blbce kterej se mi zpátky přisral do života?"odfrkla jsem si. „Všimla sis jak na tebe koukal?" řekla celá zaujatá. „Řekla bych že jako na jednorožce kterej sere duhu."

„No pokuď ho přitahujou jednorožci tak je to klidně i možný. Ty pako vždyť mu málem vypadly oči jak na tebe čuměl." řekla strašně důležitě. „No pravda je že za ten rok jsem se celkem změnila..." vypustila jsem otázku do vzduchu. „No vidíš!" zařvala Zoe. „Jo vidim teď mam prsa dokonce o něco málo větší než moje břicho a prdel mam takovou že když do ní šťouchneš tak se bude klepat až do večera." ušklíbla jsem se. „To není pravda mrs. Egoistko! Myslim že si dost zhubla jakože dost! A v obličeji seš jak top modelka." řekla s vážnym výrazem. V ten moment jsem se hystericky roztlemila. Ne jen takovej ten výtlem jak chrochtáte a hekáte. To byl výtlem všech výtlemů. Sesunula jsem se po sedačce dolů na zem a chrochtala, hekala a lapala po vzduchu. Není nad to potlemit se sami sobě. Když už to vypadalo že můj výbuch končí musel se na mě zrovna otočit celej autobus a z těch pohledů se mi chtělo smát ještě víc.

Po chvilce za mnou přišel nějakej chlap. Mohlo mu bejt tak okolo 40 víc ne. Měl v ruce nějakou věcičku. „Ty jsi Amy viď?" . V křečích způsobenejch výtlemem jsem kývla na souhlas. „Budu tě muset otestovat jestli jsi si nedala nejakou drogu." řekl vážně. To už se ke mně přidala i Zoe. „Ona se takhle směje normálně pane....... Pane....." chichotala se. „Říkejte mi Joe" umál se. „Takže tohle je u ní normální? Vážně?" řekl hloubavě. Zoe rychle přikývla hlavou. „A není nějak psychicky narušená? Já si nepamatuju že by o ní rodiče psali do přihlášky něco takovýho." ptal se. „Ne. Ona je prostě taková. Má věčně dobrou náladu. Za posledních 5 let jsem ji viděla smutnou asi jen 2krát."

„Dobře." usmál se. „Ale ty už to zklidni jo?" Souhlasně jsem přikývla a zaplula zase zpátky na sedačku.

***

Půlka cesty byla za náma a tak nastal čas na ''čůrací pauzu''. Zakotvily jsme to u benzínky která vypadala celkem dobře. Společně se Zoe a plnym močákem sem se vypotácela z autobusu a hned si to zamířila k dámskejm záchodkům. Naneštěstí většina holčičího osazenstva už stála v nekonečný frontě. „Nééééééééééééééééééééééééééé proooooooooooooč!!!!" vyšlo ze mě. Při mim štěstí se za mnou otočila polovina řady s výrazem '' seš kráva nebo jo?'' já opět zrudla a otočila hlavu směrem od nich. Když jsem to spatřila. Klučičí záchody. Bez fronty!!!!! Nenápadně s ladností ninji o 100 kilové váze jsem přišla k onomu svatýmu místu. S největším vypětím vší nenápadnosti jsem nakoukla dovnitř. A tam nikdo nebyl!! Ha ha jsem to ale šťastnej člověk. Zaradovala jsem se.

Hned jak jsem vyprázdnila můj sakra malej močák jsem si to se zářivym usměvem vyšla ven. Když tu náhle se přede mnou zjevila postava. A jak už ste nejspíš uhodly byla mužskýho pohlaví, blonďatá a s jménem Scott. „Uh. Promiň." zamručela jsem. „Vpohodě Amy." usmál se na mě. Co s tim úsměvem furt má? Vztekala jsem se v hlavě. „Počkej. Počkej. Počkej. Nevyšla si právě teď pánskejch záchodů?" zeptal se a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Emm... jop vyšla." zamumlala jsem na něj. „A proč si tam byla? Někohos hledala?" řekl na můj vkus až moc s vyslíchacím tónem. Celá tahle situace mě začala štvát a proto jsem zvedla hlavu a vysoce sarkasticky pronesla „No víš já sem vlastně kluk nevim jestli sis toho za těch 9 let co mě znáš všimnul. Ne počkat vlastně. Mě už jen překvapuje že vlastně vůbec víš kdo sem." celou mou scénu jsem ukončila úšklebkem na jeho konto a hrdě si odkráčela vstříct Zoe která na mě koukala s otevřenou pusou. „Kámoško takhle si ho ještě nikdy nesetřela! Blahopřeju!"

***

Konečně po hodině a půl strávený s upocenejma lidmama ve vydejchanym autobusu jsme dorazily. „Jé budeme spát v chatkách. Já nesnášim stany furt v nich mam pocit že po mě něco leze." zavískla Zoe. „Mě je to celkem jedno" odvětila jsem s nezájmem protože moje oči zkoumaly neznámej prostor okolo mě. Něco jako rybník ale čistější, fotbalový hřiště, půlkruh chatek s hlavní budovou v čele. To všechno bylo obklopený hustým lesem. Bylo ta tam fakt pěkný to jsem musela svým rodičům uznat.

Společně jsme to s Zoe zakotvily v chatce číslo 12. Úplně vyřízená jsem padla na postel. Odtáhnout si všechno jídlo není žádná sranda ale ono příde vhod. Co znam tábory ze seriálů vždycky tam vařej příšerně a proto se nějaká bageta s máslem a šunkou bude určitě hodit.

Chatka vypadala celkem útulně 2 postele, malý okno, světlo a malá skříňka. Když sem se na to tak koukala všecko tam bylo nějaký malý. Dokonce mi koukaly i nohy z postele jak byla krátká. Ale co furt lepší než spát pod širákem napospas komárům, vlkodlakům, upírům a jinejm tvorům.

Z mé polemizační chvilky mě vyrušilo zaklepání. „Dále!" zakřičela Zoe. Dveře se otevřeli a v nich opět ta známá tvář. Scott. Grrrrrr.

Lidííííí 700 přečtení. Jako fakt? Skáču radostí! Děkujůůůůů :D :D