Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

2. část - Citlivka

(Opraveno)

Jsem smířená, že to nikdo číst nebude, ale mě to prostě baví !! :D Tak kdyby si to náhodou někdo přečetl, tak ať se ti to líbí.

Pro připomenutí, změny písma:
To, co si myslí
To, dělá
Poznámky autora

.

   Bydlíme jen pět minut od zastávky a hned za naším panelákem je Terno (supermarket). Mohla bych skočit nakoupit.. Máma je určitě po noční... Vytáhla jsem mobil, že napíšu mámě SMSku. Co to? Nová zpráva od: Vadimek? 

Vadimek: Jen jestli to není falešný číslo :D ;) 
To je magor!!!
Elen^^: Ne, není.... -_-

Na tohle fakt náladu nemám.... Tak ještě mámě.
Elenka: Zajdu nakoupit mami. ;)

   Zapojila jsem si do mobilu sluchátka a svižným tempem šla k Ternu.

   „AU!" zaječela jsem, protože mi zvuk oznamující novou zprávu právě zničil sluch. Kurva, kdo mi teď píše? Ten můj výkřik museli slyšet snad všichni až do Ostravy.... Vadim?? Proč??
Vadimek: Co se stalo? :o
Zabít toho debila!

   „Do prdele!" znova jsem zařvala, když mi mobil zahlásil další zprávu.. Tentokrát od mámy. Ti lidi kolem si o mě musí myslet zajímavý věci, když tu jen tak řvu na ulici.

Mamka: Nakoupeno, pojď domů.

Fajn.. Tak já jdu.

....DOMA....

   Vyjela jsem výtahem nahoru a odemkla dveře. Celým bytem zavládla vůně jejího borůvkového koláče. Prosím, ať není naštvaná kvůli tomu vysvědčení. Vešla jsem do předsíně. Vyzula jsem si polokozačky a na věšák pověsila bundu.

   Náš byt vypadá asi takhle... Jakmile vejdete, ocitnete se v malé předsíni. Na pravé straně je vchod do koupelny a po levé, vchod do takové 'odkládací místnosti'. Je tam všemožný bordel a krabice, se starými věcmi. Rovně jsou velké prosklené dveře, za kterými je místnost rozdělená na poloviny. Vpravo obývací pokoj s velkou sedačkou a televizí, vlevo kuchyňka i s jídelním stolem. Stačí vám metr, abyste se dostali od linky ke stolu se čtyřmi židlemi. Z kuchyně vedou dvoje dveře.. Ty blíž k lince do ložnice mámy a ty druhé do mého pokoje. Mám pokoj i s balkónem.

   „Ahoj maminko," rychle jsem jí běžela obejmout.

   „Ahoj Elí.. Chceš koláč?" nabídla mi. Vážně se mě ptá?? 

   „Jasně, že jo!" Jen s úsměvem zakroutila hlavou. Já si vzala koláč a sedla si ke stolu.

   „Jak to, že si nebyla v práci?" zajímalo mě. Většinou bývá ze čtvrtka na pátek v noci v práci a potom celý den leží.

   „Za půl hodinky jedu do Pardubic kvůli práci.. Budu tam celý týden, takže po celou dobu tvých prázdnin.. Zvládneš to tu sama?" dořekla. Sama doma? JO!

   „Jasně, že zvládnu maminko," odpověděla jsem. V hlavě už se mi honily myšlenky, co bych mohla dělat..

   „A co vysvědčení?" zeptala se. Sakra! Neochotně jsem jí ho podala. „Neříkala si, že sis tu matiku opravila??" Řekla zklamaně potom, co si ten kus papíru prohlídla a koukla se na mě.

   „T-Taky že opravila..." zakoktala jsem. Prosím, ať nekřičí.. Prosím bože!

   „Eleno, děláš si srandu? Tobě vycházela pětka? No to snad není možný!" rozkřikla se snad na celé patro. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a slzy mi tekly proudem. Má pravdu.. Já jsem se měla víc učit. „Posloucháš mě vůbec Eleno?? Myslela jsem, že s tebe něco bude.. Ale ty ne. Ty se na to vykašleš!" pokračovala. Já se snažím, JÁ SE SNAŽÍM! Z očí se mi valily vodopády a dopadaly na mé dlaně, kterými jsem si zakryla obličej. „Od teď žádný notebook a zakazuji ti jakýkoliv kontakt s kýmkoliv rozumíš? Budeš se učit doma!" dořekla poslední větu a opřela se dlaněmi o linku.

   Fajn Eleno.. Uklidni se.. Přestaň brečet, přestaň brečet... Nádech, výdech. Super.. Nebrečíš, Tvá máma se nehýbe, běž do pokoje. Sama pro sebe jsem si říkala, co mám dělat. Dělám to často. Zapřela jsem se o stůl a neslyšně vstala z židličky. Zpozorovala jsem mámin pohyb, lekla jsem se, tak jsem svižným krokem utekla do svého pokoje. Skočila jsem na postel, zabořila hlavu do polštáře a brečela a brečela. Proč musím být já taková citlivka? Nesnáším to!! Zazvonil mi mobil.. Kdo to kurva je? Vadim? Co zase chce?

„Co?" křikla jsem do telefonu.

„Elen? Promiň Volám nevhod?" zeptal se tak nevinně.

„Ne, já jenom- Neřeš to," rozhodla jsem se nic mu neříkat, i když moje vzlyky určitě slyšel.

„Ty brečíš? Co se stalo?" zajímal se pořád.

„Říkám, ať to neřešíš!" zvýšila jsem na něj hlas. Bylo mi to trochu líto, ale teď jsem mu to nechtěla vysvětlovat.

„Fajn. Já jsem se chtěl zeptat, jestli bys mi neukázala trochu město, ale asi ne, že?" zeptal se.

„Promiň, teď nemám náladu na nějaký procházení. Pak ti zavolám," nečekala jsem na odpověď a zavěsila.

   Rozrazily se dveře do pokoje a v nich stála máma. Sedla si ke mě na postel a objala mě. Já jsem se jí pověsila kolem krku a nechtěla jí pustit.

   „Promiň zlatíčko," zašeptala mi. „Víš.. Od doby, co táta odjel, nemám nervy v pořádku.. Moc se ti omlouvám." Cítila jsem na svém rameni její slzu.

   „Já vím mami," vyslovila jsem skoro neslyšně. Táta s mámou se hádali k vůli penězům. Asi před dvěma měsíci si táta našel nějakou milenku. Od nás se odstěhoval.

   „Už musím jet. Chodit ven nebudeš celý týden, je ti to jasné?" zvedla ukazováček, aby svým slovům dodala ráznost. Zakývala jsem hlavou na souhlas. Vážně si myslí, že budu celý týden doma?? To teda ne.

   „Notebook ti tu nechám. Mám tě ráda, ahoj," dala mi pusu na čelo a už mizela ve dveřích.

   „Ahoj mami," zamávala jsem jí. Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Nad vším....

Konec druhé kapitoly. Pokud si to někdo přečetl, jsem ráda :) Budu ještě víc ráda, když mi ten někdo napíše, co si o tom myslí.. ;) 

-Baya