Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

10.část - Chci domů

změny písma:
To, co dělá....
To, co si myslí...
Poznámky autora

Tak.. Jsem tu. Stojím před školou. Doufám, že už se probrali.

Potom, co jsem si odložila věci do skříňky, jsem si to namířila rovnou do třídy. Ať už to mám za sebou.

"A hele? Naše Elenka!" Ozvalo se odněkud zezadu. Chtěla jsem rychle přejít ke svojí lavici, jenže mi Nina zablokovala cestu.

"Tak co? Jaký to bylo? Podle toho, jak vypadáš, si toho v noci moc nenaspala." Začala se hrozně smát.

Obešla jsem jí a svižným krokem došla až na své místo. Položila jsem svůj batoh na stůl a začala z něj vytahovat věci na první hodinu, dějepis.

Přišel ke mě Martin. Nikdy mě neměl rád. Opřel se dlaněmi o lavici  koukal na mě. Co ode mě zase chce? 

"Mohl bys odejít?" Chtěla jsem to říct nahlas, ale vydala jsem ze sebe jen tichý zvuk.

"Odejdu, až tohle zvedneš." Shodil mi na zem učebnici.

Nebyla bych to já, kdybych, jako kráva, nešla tu knihu zvednout. Sklonila jsem se k ní.Martin mě kopl do boku a já spadla. Při pádu jsem se snažila zachytit židle, jenže se mi to nepovedlo a spadla přímo na mě.

"Elenka hapala?" Zařval na celou třídu. V tuto chvíli jsem byla pro všechny středem vesmíru.

Pokoušela jsem se vstát. Taky by se mi to povedlo, kdyby mě Martin neshodil pokaždé zase na zem.

"Co se tady děje?" Všichni se ohlédli za tím hlasem, který patřil učiteli. 

"Všichni na svá místa!" Martin se na mě naposledy podíval a pak konečně odešel.

"A vy si sedněte na židli! Co vůbec děláte na té zemi?" učitel se na mě podíval.

"Spadla jsem.." Odpověděla jsem mu.

Rychlostí světla jsem si posbírala věci, které byly na zemi a sedla si na židli. Mé myšlenky vypadaly asi takhle... Chci domů, chci domů, chci domů!

O další přestávce jsem utekla na záchod a zůstala zavřená v kabince, dokud nezazvonilo. Takhle jsem to vlastně dělala skoro každou přestávku. Vždy potom, co jsem se vrátila, jsem si jen vyslechla pár urážek. 

Konečně poslední hodina! Posledních 40 minut utrpení a můžu domů.

Přicházela jsem do třídy, ke svojí lavici. Chtěla jsem si sednout, když v tom mi někdo odsunul židli a já skončila na zemi. Při dopadu jsem se ještě švihla do hlavy o lavici za mnou. Okamžitě jsem se chytla za hlavu a přitáhla kolena k tělu, jelikož to hrozně bolelo. Nemůžou mi dát už pokoj?

"Elenko, Ty jsi dneska nějak nešikovná." Třídou se roznesl hlasitý smích. Nesnáším je!!!

40 minut Eleno.. Jen 40 minut.. Zvládneš to.

.....PO ŠKOLE....

S Váďou jsme se v autobuse domluvili, že dneska půjdeme k němu. Nechce se mi za mámou, ale nebudu riskovat, že venku potkám někoho ze třídy.

Míjeli jsme jeho rodiče, kteří seděli v obýváku a šli rovnou do jeho pokoje

"Co chceš dělat?" Zeptal se Vadim. Jen jsem pokrčila rameny. Nejradši bych teď šla spát, jelikož chci na všechno zapomenout.

Vlezla jsem si pod peřinu na Váďově posteli a zabořila hlavu co nejvíc do polštáře. Je mi jedno, že jsem v jeho posteli. Nechci se s nikým teď bavit.

"Je normální, když si holka jen tak vleze klukovi do postele?" Zeptal se Váďa provokativním hlasem.

"Abych ti něco neudělal." Pohrozil. Nebojím se ho. Jeho ne...

"Ty ne..." Řekla jsem tiše a zavřela oči.

.....

.....

"Kurva!" Nejprve jsem slyšela ránu, jakoby něco spadlo a pak nadávku. Musela jsem se zasmát.

"Promiň..." Povzdychl si a koukl se na mě omluvným pohledem.

Ze sedu jsem svou pozici přesunula zase do lehu, ve kterém jsem zůstala ještě tak deset minut, než jsem se konečně probrala. 

"Kolik je hodin?" Položila jsem otázku svým unaveným hlasem.

"Asi devět." Dostala se mi po pár vteřinách odpověď od Vadima.

"Jsem mrtvá!" Vyletěla jsem z postele jako střela a okamžitě se běžela obléknout do bundy. Obula jsem si boty, na nic jsem nečekala. Jen jsem se chtěla co nejrychleji dostat domů. Stejně mě máma seřve, tak nechápu, proč tak pospíchám. 

Na schodech jsem trochu zpomalila. 

"Elen!" Poznala jsem Váďův hlas. Zastavila jsem v mezi-patře. Jeho hlas se stále přibližoval a slyšela jsem už i dopadající podrážku bot na podlahu schodů.

"Jdu s tebou." Usmál se na mě, chytil mě za rameno a šel se mnou po schodech dolů. 

Šel celkem dost rychle. Ani jsem ho nevnímala, měla jsem svoje myšlenky.

"Chceš to mít ještě horší?" Byl asi patnáct metrů přede mnou, tak musel trochu zakřičet, přes ten vítr.

"Stejně už jsem mrtvá. Je jedno, jestli domů přijdu za tři, nebo za deset minut." Řekla jsem s naprostým klidem a líným krokem obešla Váďu, který se na chvíli zastavil.

Pohled Vadima:

Šla jako tělo bez duše. (Chcete tu i Vadimův pohled nebo ne?) Ani na chvíli se nezastavila. Koukal jsem, jak se pomalu plouží pryč. Pak jsem se konečně vzpamatoval a doběhl jí.

Mlčky jsem došli až k jejímu domu..

"Měl bys jít." Myslí to vážně? Nepůjde tam sama.

"Oba bychom měli jít. Nahoru." Chytl jsem jí za zápěstí a táhl k výtahu.

"Neblbni Vadime. Co chceš jako dělat?" Nevím.. Bude to improvizace.

Neodpověděl jsem jí. Prostě nenechám její mámu, aby na ni pořád jen křičela. Už to Elen má tak dost těžký.

"Není to dobrej nápad Vadime." To je mi jedno.

"Odemkneš?" Úplně jsem ignoroval její připomínky.

Povzdychla si a odemkla dveře. Abych řekl pravdu, byl jsem dost nervózní.

"No není to má dávno ztracená dcera?" Ozvalo se z kuchyně.

Cítil jsem, jak mi Elen zmáčkla zápěstí ve své dlani.

"Půjdu s tebou." Šeptl jsem.

"Děkuju." Ten její nervózní hlas. Je hrozně vystresovaná z její mámy.

Pomalu vstoupila do bytu, já za ní. Slyšel jsem kroky, směřující k nám. 

"Ty jsi Vadim že? Už jsem o tobě slyšela. Díky, že jsi jí doprovodil. Teď můžeš jít." Zněla vesele. Nechce se mi to moc věřit.

"Dneska tu přespí." Ozvala se Elen.

"Jestli to nevadí." Nechci být tak drzý. Nechci, aby si o mě Elenina máma myslela, že jsem nějakej rozmazlenej fracek. 

"Mě je jedno, jestli to vadí nebo ne. Prostě tu přespíš!" Elen měla ze strachu skleněné oči. Nejradši bych té její mámě řekl, co to s Elen dělá. Divím se, že to zvládá.

"Fajn.. Dělejte si, co chcete. Nevadí mi to." Vypustila z pusy Elenina máma a naštvaným krokem odešla. 

Víte co? Víte co???? 500 reads!!!!!!!!! :') :D :'D Miluju vás! Nějaké otázky? Ptejte se.. A teď se vás chci zeptat já, Co říkáte na Vadimův pohled?  Nejdřív jsem ho tam nechtěla dávat, ale pak jsem si řekla, že by to mohlo být zajímavý. 

-Baya