Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

16.část - Tma

3/3 částí na Štědrý den :3

Moc veselá část to teda není... A ještě jedna informace, tohle je jedna z posledních částí, tohohle příběhu.

UPOZORNĚNÍ: Krev

Změny písma:
To, co dělá...
To, co si myslí...
Poznámky autora...

Ignorovala jsem zvuk budíku, který přerušil můj hluboký spánek. Má levá ruka se zvedla a praštila sebou na noční stolek. Tím, jsem sice vypnula budík, jenže jsem zaječela bolestí.

Na mém zápěstí, milion krvavých šrámů. Vzpomněla jsem si na ten pocit, když ona ostrá věc vjížděla do mé pokožky a červená tekutina stékala po mých prstech.

Obvazy na zápěstí jsem měla prosáklé krví. Už zaschlou krví. Na polštáři, kde byla má ruka položená, byla též červená skvrna. Jen pár kapek, ne moc.

Dneska do školy nepůjdu. Položila jsem mobil znovu na stolek a praštila sebou do postele. Plakala jsem, zase. 

V hlavě se mi přehrávaly obrazy, ze včerejšího dne. Stiskla jsem v dlani své zápěstí. Na obvazu se začala tvořit skvrna čerstvé krve. Mně bylo zase o něco líp.

Svou zdravou rukou jsem se zapřela a zvedla na posteli. Spustila jsem nohy dolů na zem, na něco jsem šlápla.

Papír. Přesněji vzkaz ze včerejška od... Vadim. Zlostí jsem ze své ruky strhla obvaz, který následně skončil na druhé straně pokoje.

Rukama jsem mlátila do postele vedle sebe a hystericky přitom brečela. Červené kapky z mého zápěstí dopadaly po celé peřině a prostěradle.

Obličej jsem schovala do dlaní a schoulila se do klubíčka na postel.

Konečně jsem se vyhrabala z postele. Bylo 8:02. Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla si do sprchy. Na své zápěstí jsem si pouštěla proud horké vody.

Bolelo to, štípalo, pálilo. Brečela jsem. Držela jsem se, abych nezačala křičet. Z mého hrdla se dostaly jen hlasité vzlyky.

DOST! DOST! Přikázala jsem si v hlavě. Zápěstí jsem si zchladila a vylezla ze sprchy.

Nechtěla jsem přestat. Nikomu nedávám nic za vinu. Ani Váďovi, ani mámě, ani nikomu ze školy. Za všechno si můžu sama. Tím, že ještě žiju.

Teď jsem to sama viděla. Nedokážu se zabít. Jsem slaboch. Raději přestanu, když to hodně bolí. Potřebovala bych někoho, kdo to udělá za mne.

Podívám se na sebe. Co vidím? Zrůdu. Má pěst vystřelila přímo do mého odrazu v zrcadle. Střepy se roztříštily po celé koupelně.

Pěst jsem měla stále na místě, kde přistála a sklo mne řezalo do prstů.

Ruku jsem v rychlosti strhla zpět k tělu. Zase jsem to nedokázala.

Vydala jsem se zpět do pokoje, kde jsem si ruku obvázala a lehla si do postele.

"Crrrrrrrrrrr" "Crrrrrrrrrrr"

Tohle můj budík není. Tohle je zvonek. Spustila jsem nohy dolů z postele a oblékla si pyžamové kraťásky s volným tričkem.

"Crrrrrrrrrrrr"

Vstala jsem a jako zombie se plížila ke dveřím. Vzala jsem za kliku a pohla dveřmi směrem k sobě.

"Elen.." Vadim... Hned, jak jsem otevřela dveře po mě skočil a stáhl do obětí.

Snažila jsem se vyvléknout z jeho sevření, což se mi podařilo. Jenomže když jsem prudkým krokem ustoupila vzad, Vadim mě chytl za zápěstí. Ano, za mé pořezané zápěstí, obvázané už krví prosáklým obvazem.

"Aaau" Zaječela jsem a trhla rukou k sobě.

"Elen, co to? Proč?" On se ptá?

"Vypadni!" Ukázala jsem za něj na dveře.

"Řekni mi to." Udělal krok ke mně. Já jsem zase odstoupila dozadu.

Stáli jsme v obýváku. Natáhl ke mně ruku, kterou jsem odstrčila stranou.

"Proč tu vůbec jsi? Běž si za tou, co včera." Na jeho tváři se objevil úsměv.

Znovu ke mně natáhl ruku, tentokrát mne pohladil po tváři a objal mě.

"To byla sestra." Pošeptal a políbil mne do vlasů.

Sestra? Nenapadlo mě to. Já jsem kráva. Ale na situaci to nic nemění. Stejně se stěhujeme.

"Musíš jít." Hlas jsem měla rozklepaný, ale stejně jsem mluvit dokázala. Vadima jsem od sebe dlaněmi odstrčila.

"Proč?" Nechápal..

"Prostě běž." Nechci, aby tu byl. Jenom by mě utěšoval a já nechci, aby mi vyvrátil mou odvahu. Až odejde, udělám to. Zabiju se.

"Nikam nejdu." Odporoval. Ne ne ne. Nemůže tu zůstat.

"Jdeš!" Vykřikla jsem a strčila do něj. Chytla jsem se za zápěstí, jelikož to bolelo.

Ani se nehnul.

"Fajn, jak chceš." Řekla jsem naprosto klidným hlasem bez emocí. Mé rty jsem přeložila k těm jeho a věnovala mu poslední polibek.

"Miluju tě. Sbohem" Šeptla jsem mu na rtech a kopla ho do holeně.

Vykřikl bolestí a pustil mne. Můj krok mířil do koupelny, kde jsem se zamkla.

Z poličky jsem vzala žiletku. Na nic jsem nečekala a se slzami v očích si sundávala obvaz. Slyšela jsem bouchání na dveře. Vadimův hlas, který volal mé jméno.

Popotáhla jsem žiletkou na mém, u zmrzačeném, zápěstí. Trhla jsem žiletkou znovu a znovu.

Zdravou rukou jsem se opřela o umyvadlo a všechnu sílu dala do poslechu Vadimova hlasu.

"Elen, nedělej to prosím!" Z jeho hlasu byla slyšet zoufalost a pláč.

"Prosím Elen, prosím!"

"Všechno bude dobrý! Prosím, Elen, nedělej to."

"Miluju tě!!!"

Trhla jsem znovu. A ještě hlouběji do masa.
Slyšela jsem ránu do dveří.

Začala se mi podlamovat kolena. Celá jsem se třásla. Ozvala se další rána do dveří, tentokrát silnější. Řízla jsem znovu, do stejného místa.

Tvrdý dopad na zem otřásl mým tělem. A po chvíli další rána do dveří. Vadim si ke mně klekl a položil mi hlavu na jeho klín.

Pak temno.......

Veselé vánoce :D Doufám, že jsem vám tímhle moc nezkazila vánoční náladu. Myslím, z mě za tohle ukamenujete. MILUJU VÁS!

-Baya