Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

18.část - Znáš mě?

Omlouvám se, že tato část nevyšla už dopoledne :3 :3

Změny písma:
To, co dělá...
To, co si myslí...
Poznámky autora...

Pohled Eleny

"Slečno, vstávejte. Vy pane taky.." Vzbudil mě jakýsi hlas.

Po otevření očí jsem zjistila, že hlas byl doktorův. Zvedla jsem hlavu z Vadima a zatřásla s ním. Musel být vážně unavený, když tu usnul se mnou. Rychle zamrkal při náporu silného světla a sedl si. Protřel si oči. Dal mi rychlou pusu na rty se slovy, že potom přijde a odešel z pokoje.

"A proč jdeš pryč?" Zavolala jsem na něj, než zaklaply dveře. Odpovědi se mi nedostalo.

Odešel i doktor a já zůstala v pokoji sama s nějakým cizím chlapem.

"Ahoj Eleno. Myslím, že bude lepší, když si budeme tykat. Jsem Libor, psycholog." Natahoval ke mně ruku, kterou jsem přijala a potřásla si s ním.

Povídali jsme si.. O mě, tátovi, Váďovi, škole.. Skoro o všem. Nic osobního jsem mu neříkala. Vím, že má nějakej ten slib, že nikomu nesmí nic říkat, ale stejně. Proč bych se mu měla svěřovat? (Já osobně bych se s žádným psychologem nikdy ani nebavila.. A já když nechci, tak to neudělám ani kdyby mě mučili :'D) (Ano, jsem hodně velkej nervák)

Byl u mě do večera...

"Tak já půjdu Eleno. Pěkně se vyspi. Mám zavolat Vadima?" Pomalu vstával ze židle u mojí postele a mířil ke dveřím.

"Kdybys byl tak hodnej.." Zaprosila jsem rukama a udělala psí oči.

"Tak ahoj.." Zasmál se a odešel.

Lehla jsem si zády ke dveřím na postel. Ten psycholog je hodně mladý. Říkal, že mu v červnu bude 26. Měl krátké, tmavě hnědé vlasy a hnědé oči. Hodně dobře se s ním povídá. Mám pocit, jako bychom se znali už dlouho.

Slyšela jsem kliku od dveří, bylo mi jasné, že přišel Váďa. Přetočila jsem se čelem k němu a zavřela oči. Slyšela jsem kroky, okamžik poté, co utichly, jsem cítila tlak na rtech.

Chytla jsem Váďu kolem krku a přitáhla si jej k sobě na postel, kam si s radostí lehl. Usnula jsem mu v náručí.

.... RÁNO....
Vzbudila jsem se do prázdné místnosti, sama na posteli. Byla jsem líná cokoliv dělat, dokonce ani přemýšlet se mi nechtělo. Jen tak jsem se převalovala na posteli, dokud nepřišla sestřička.

"Dobré ráno, teda spíš skoro poledne." Pozdravila mě.

"Dobré ráno" Odpověděla jsem jí a sedla si na posteli.

"Přinesla jsem ti čaj a odpojit ti už kapačku." Mile se usmála. Tahle je sympatická.

Usmála jsem se taky. Ani jsem si nevšimla, že mám kapačku. No to je jedno. Sestřička přešla k mému stolku, na který položila hrníček s krásně voňavým čajem. Miluju vůni zeleného čaje. Uchopila jsem do ruky čaj a popíjela ho, zatímco mi na druhé straně postele sestřička vypínala všechny ty přístroje.

"Teď prosím, natáhni ruku." Udělala jsem to, co mi řekla a ona mi z mé pravé, takže nepořezané, ruky vytáhla hadičku, do které už za tu dobu, co byli přístroje vypnuté stihlo natéct trošičku krve. (Kdo byl v nemocnici na kapačce, zná)

Odvrátila jsem pohled, když jsem zahlédla krev. Nikdy už krev nechci ani vidět. Nikdy!!

"Tak a je to." Prohlásila sestřička potom, co dokončila svou práci na mé ruce.

"Ještě mi ukaž tu levou." Úsměv na tváři mi zmizel a pomalu jsem pokládala hrnek s čajem na stůl.

Svou ruku jsem zvedla a ona mě různě hladila po jizvách a dívala se na ni.

"Vypadá to dobře. Zítra budete moci jít domů, ale psychologa budete stále navštěvovat." Zvedla ukazováček, aby ukázala, že to myslí vážně.

Jen jsem potřásla hlavou na souhlas. Ozvalo se klepání na dveře, do kterých po chvíli přišla máma.

"Nechám vás tu." Vyslovila sestřička předtím, než odešla.

"Můžeš mi říct, proč si to udělala?" Sedla si máma vedle mě a mluvila celkem rázným hlasem.

Nemám náladu se s ní teď hádat. Navíc mám hrozný hlad. Otočila jsem se k ní zády a jen tak ležela.

"Eleno, otoč se a mluv se mnou." Procedila máma mezi zuby.

"O čem jako...?" Řekla jsem, ale stále jsem byla ve stejné pozici.

"Tohleto je moc, mladá dámo... Uvědomuješ si, že ses mohla zabít? Co tě to napadá řezat se? Fajn, chápu, že chceš zkusit, jaké to je, ale proč takhle moc?" Dělá si ze mě prdel? Jak ona může vědět, jak se cítím, když na mě stále jen křičí?

"Chtěla jsem to udělat! Chápeš, že svět se netočí jen kolem tebe! Jsem tu i já a mám taky problémy? Ale tohle tě nezajímá, zajímalo tě vždy jen jaký mám známky a jak se chovám. Měla jsem tou žiletkou zajet hlouběji." Řekla jsem to naprosto klidně. Vůbec jsem se nehýbala. Jen jsem ležela a pohybovala se mi ústa.

Slyšela jsem klapot podpatků a prasknutí dveří. Bylo ticho. Krásné ticho.

"Oběd..." Slyšela jsem zpoza dveří. 

Vstala jsem z postele a vyšla ze svého pokoje. Vydala jsem se tam, kam všichni. Ocitla jsem se v malé jídelně.

Po obědě jsem se chystala zpět k sobě do pokoje, když jsem viděla Vaďu, vcházejícího do chodby. Rozběhla jsem se k němu a vpadla mu do náručí. Odtáhl se ode mě a za ruku mě vedl do pokoje, kde mě položil na postel.

Lehl si nade mne a začal mi jemně okusovat krk. Když se jeho jazyk dotkl mé pokožky mi z úst vyšel hlasitý výdech. Přemístil se na mé rty. Políbil mne a sedl si na židli vedle postele.

"Ahoj" Řekl s úsměvem. No jo.. My jsme se vlastně ani nepozdravili.

"Ahoj.." Skousla jsem si spodní ret.

Byl tu se mnou až do večera, kdy odešel. Po několika minutách jsem usnula.

Omlouvám se, že je díl tak krátký. Nejmenovaná TallyW mě požádala, abych sem dala nějakou trošku méně přístupnou scénku, takže jdu na to. Pokud ji neznáte, koukněte se na její příběhy, jsou fakt pěkné :) ;3  Zítra nebo pozítří se dočkáte další části;) Miluju vás!

-Baya