Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

13.část - Tak Sladké...

Tak, tohle je i na mě moc. Hlavně ten konec..

Změny písma:
To, co dělá...
To, co si myslí...
Poznámky autora...

Otevřela jsem dveře školy a udělala krok ven. Konečně. Přišlo mi, jakoby ten den neměl nikdy skončit.

Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a svižnou chůzí pokračovala až na autobusovou zastávku.

Autobus by měl přijet za 10 minut. To jsem šla tak rychle? Většinou tu jsem na čas, kdy zrovna přijíždí.

Sedla jsem si na lavičku a do uší zastrčila sluchátka, do kterých jsem pustila písničky.

Po chvíli jsem i přes hudbu slyšela povědomý hlas, volající mé jméno.

Prudce jsem se otočila a sledovala osobu, která mířila přímo k zastávce, kde jsem seděla. Pak mi došlo, kdo to je. Martin. Nechce mi dát už konečně pokoj? Co mu na mě vadí?

"Jak se máš? Naše šprtka dostala dneska za pět co?" Škodolibě se zasmál.

"Ty se se mnou nehodláš bavit?" Nebudu mu odpovídat. Kde je sakra ten autobus?

"Nezajímá tě ani, kdo tam ten papír dal?" Na to nemám nervy.

"Ne" Odpověděla jsem na drzo. Hned vzápětí jsem ucítila štiplavou bolest na mé tváři. Dal mi facku? Vážně?

Do očí mi vlétly slzy, které se nedaly zastavit.

"Budeš se se mnou bavit slušně je ti to jasný?" S těmito slovy odešel. V zatáčce jsem viděla autobus.

Nastoupila jsem, Vadim seděl jako vždy skoro vzadu. Když jsem ho viděla, vzpomněla jsem si na ráno, musela jsem se usmát.

"Ehm Ehm" Naoko jsem si odkašlala, jelikož seděl u okna. U okna sedím vždy já!

Pochopil a přesedl si. Zapadla jsem do sedačky a opřela si hlavu o Váďovo rameno.

"A pozdrav?" Zeptal se ironicky.

"Nechce se mi." Ironii jsem mu oplatila a vyplázla na něj jazyk.

Oba jsme vyprskli smíchy a já jsem si znovu položila hlavu.

Jen tak jsme mlčky seděli. Nebylo potřeba nic říkat. Tedy, ticho bylo, až dokud autobus nahlásil zastávku "Nová ulice"

Narovnala jsem záda a trochu se protáhla. Vystoupili jsme z autobusu a šli směrem k Váďovi. Ani nevím proč, ale prostě jsme šli. 

Zase ani jednou nepromluvil. Trochu mě to děsilo. Prudce oddychoval, vypadal nervózně. Z čeho?

"Promiň, budeš muset jít domů. Prý máma něco potřebuje.Odpoledne přijdu k tobě jo?" Tohle je lež.To poznám. Moc lhát neumí. Ale fajn, půjdu.

"Pak mi řekneš, o co jde. Ahoj." Usmála jsem se a zamávala mu na rozloučenou, když už mizel ve dveřích.

"Měj se.." Zaslechla jsem, než dveře zaklaply.