Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

3. část - Úžasný/strašný den?

(opraveno)

Zdá se mi, že už začíná být tahle story malilinko úspěšnější :D Fakt trošičku, ale samé pozitivní ohlasy :))

Změny písma:
To, co si myslí
To, co dělá
Poznámky autora

   Asi po hodině přemýšlení, jsem se začala nudit. Vstala jsem z postele a rozhodla se zavolat Vadimovi. Stejně si musím trochu provětrat hlavu. Tak proč ne s někým? Možná ho poznám a skamarádím se s ním. 

   „Kontakty.......Vadimek........volat," říkala jsem si pro sebe. Když jsem sama doma, proč bych si neměla povídat sama se sebou?

   „Ahoj Elen," konečně to zvedl.

   „Ahoj.. Víš jak si mně zval ven? Platí to ještě?" zeptala jsem se opatrně, jelikož jsem se nechtěla nijak vnucovat.

   „Jasně, že platí. Půjdeš?" zněl nadšeně. Neměla bych si to rozmyslet? Najednou, když jsem slyšela jeho hlas, jsem byla trošku nejistá.

   „Jo půjdu.. Potřebuju si provětrat hlavu," odpověděla jsem nakonec. Sakra... Co když nechci? Bojím se.

   „Fajn.. Vůbec to tu neznám. Ehm... Tak se sejdeme na zastávce, kde jsme vystupovali jo? Za půl hodiny?" Sedla jsem si a snažila se uklidnit, zatímco Vadim mluvil. „Elen? Jsi tam?" ozvalo se z telefonu.

   „Jojo.. Za půl hodiny na zastávce.. Ahoj," típla jsem to. Ty vole! Strašně se bojím! Co když se nějak ztrapním? Nebo na mě bude zase hnusnej a já se rozbrečím? aagrh! Klid Eli, klid. Běž se převléct.

   Zalezla jsem do pokoje a začala ze skříně vytahovat věci. Nakonec jsem zvolila černé úzké rifle  a krémový volný svetr. Rozčesala jsem si vlasy a nanesla trošku pudru, řasenky a balzámu na rty. Oblékla jsem si bundu, obula své tenisky, popadla klíče, peněženku, mobil a utíkala ven.

   Byla jsem tak asi o tři minuty dřív, on už seděl na lavičce a díval se do mobilu. Pomalým krokem jsem k němu přišla.

   „Ahoj," pozdravila jsem a usmála se. On mi úsměv opětoval.

   „Ahoj Elen.. Tak co, máš vymyšlenej plán?" vstal. Ne, nemám?

   „Já mám mít plán?" ukázala jsem na sebe. Zasmál se a šel blíž ke mě.

   „Tak já to tu neznám. Kam teda chceš jít?" Přišel blíž. Je až nebezpečně blízko! Pomoc! Úplně jsem ztuhla a nevěděla, co dělat. Najednou o půl kroku odstoupil a chytil mně za ruce.

   „Proč si v tom telefonu brečela?" zněl utrápeně. Zase se přiblížil ale ruce mi pořád držel.

   „Nechci se i tom bavit..." ELENO, teď nebreč! Nesmíš! Fakt mě udivuje, že se dokážu rozbrečet jen při pomyšlení na hádku. O krok jsem od něj odstoupila a po tváři mi stekla slza. Otočila jsem se k němu zády. „tak pojď.." zašeptala jsem přes rameno a chtěla přejít přes silnici, jenže to by mě nesměl chytit za loket a přitáhnout k sobě. Objal mně... Vážně mě objal? A teď jsem v jeho náruči a brečím mu na rameno? Ne.

   „Ať se stalo cokoli, už na to nemysli... Bude to dobrý," šeptal mi do ucha a v tu chvíli začalo sněžit. Vážně? Na konci ledna?

   „Děkuju," řekla jsem potom, co jsem se od něj odtáhla. To je snad to nejhorší, co se mohlo stát! Já mu mám ukázat město, a místo toho mně tu utěšuje.

   Vydal se tou cestou,kterou jsem chtěla jít já.. Celou cestu jsme si povídali a je hodně sympatickej! Ukázala jsem mu část města a nakonec jsme si sedli do kavárny. Mluvili jsme snad o všem. Zazvonil mu mobil..