Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

5.část - Průšvih

(opraveno)

Včera jsem vydala část, na které hned pět minut po vydání bylo pět přečtení, Vote a koment :33 Ani nevíte, jak mě to nakoplo a mám chuť teď psát pořád!! :D

Změny písma:
To, co dělá...
To, co si myslí...
Poznámky autora

   Dny s Vadimem utíkaly jako voda. Každý den jsme spolu byli, jenže už tu nespal. Pozval mě dokonce i k sobě. Musím říct, že mají opravdu krásný byt s obrovským balkónem, který sice nevede z Vadimova pokoje jako u nás, ale stejně je super. Z tohohle jsem si pořád dělala legraci.
   Sakra.. Kde je máma? Čekám na zastávce už asi půl hodiny v tomhle sněhu.
   Konečně jsem uviděla stříbrné auto, jak se žene ze zatáčky. Hned jsem věděla, že je to máma s tím jejím "kolegou". Vidím, jak se na sebe pokaždé dívají a vsadím se, že nebude dlouho trvat, než se dají dohromady.
   Máma vystoupila z auta na těch jejích podpatcích. Jak tohle může nosit v takové zimě?
   „Ahoj Elí," přivítala mě. Vstala jsem z lavičky a objala ji.
   „Ahoj maminko," odpověděla jsem jí.
   „Byla si celou dobu doma? Nebo si mně neposlechla?" zeptala se, když jsme společně vyrazily pěšky domů. Proč se na to ptá?
   „No. Byla jsem párkrát venku," přiznala jsem se. Okamžitě nahodila pohled děláš-si-srandu, ale pak se hned usmála. Nechápala jsem proč.
   „Vím, že bylo prakticky nemožné tě udržet doma, když tam já sama nejsem, ale aspoň jsi mi nelhala. A neptala bych se tě na to, kdyby jsme neměly takové sousedky, jaké máme. Řekly mi, že si chodila ven." Usmála se na mě. Nepoznávám ji.
   „Děkuju mami." Byla jsem úplně v šoku.
   „Tak jdeme." Popohnala mně.

.....V DOMĚ.....

   Vyjely jsme výtahem do našeho patra. Před našimi dveřmi stála paní Veselá. Bydlí ve vedlejším domě, má okno přímo naproti našemu bytu.
   „Jé, Ahoj Jani." Pozdravila ji máma. Jsou to kamarádky, častokrát je u nás na kafe. Neměla jsem jí ráda, nevydala jsem ze sebe ani hlásku.
   „Ahoj. Jenom vám něco nesu. Moje dcera vyřadila doma nějaké oblečení. Je celkem pěkné, tak jestli by si ho nevyzkoušela Elenka. Je škoda to vyhodit." Podívala se na mne. Vždycky se mi líbilo oblečení, které nosila ta její dcera! Je jí sice 17, ale postavu má jako já.

   „Moc děkuju, paní Veselá." Vzala jsem si od ní igelitku s věcmi.
   „Alespoň se budeš líbit tomu svému příteli. Viděla jsem vás tenkrát ráno na balkóně." Mrkla na mě. Stáhl se mi žaludek a srdce vynechalo pár úderů.
   „Moment. Nespletla jsi si ji s někým? Elena nemá přítele," ozvala se máma.
   „Nene. Létali spolu po balkóně skoro nazí a házeli po sobě sníh." Zasmála se. To ne! Vždyť Vadim není můj přítel! Máma to neměla vědět.
   „Eleno?! To mi vysvětlíš!" Otočila se na mě máma.
   „Mami, a-ale to n-není můj přítel," vykoktala jsem. Prosím, ať zase nekřičí!
   „Jo? Vážně? Tak proč tady byl tak ráno a skoro nahej? A ty taky? Nestydíš se v patnácti letech?" řvala po mně. Slzy se dostaly na povrch a stékaly mi po tvářích.
   „No ten kluk nevypadal na 15." vložila se do toho sousedka. Díky, paní Veselá, zhoršujte to dál.
   „Okamžitě domů! O tom si promluvíme!" Neřvi na mě!

   „O čem chceš mluvit? My spolu nic nemáme! Je to můj kamarád." Zvýšila jsem hlas i já.
   „Takovéhle "kamarády" už známe že?" Naráží na 'něj'.
   „Takovej Vadim není! Vůbec ho neznáš, tak proč ho hned odsuzuješ? Konečně si po dlouhé době najdu nějakého kamaráda a ty si na mě naštvaná?" Slzy mi tekly proudem, ale stejně jsem křičela. Nechápu, co to do mě vjelo. Nikdy jsem takhle odvážná nebyla. Běžela jsem po schodech dolů ignorujíc volání na mě z horních pater. Vyběhla jsem z domu. Přesně jsem věděla, kam běžím - za Vadimem. Nezastavila jsem se ani na chvilku. Konečně jsem byla před jeho domem. Zazvonila jsem... Prosím, ať je doma! Prosím! 
   „Halo?" Poznala jsem Váďův hlas.
   „Tady Elen. Můžu?" Už jsem nebrečela, ale oči jsem měla napuchlé.
   „Elen? Co se stalo? Pak mi to řekneš. Pojď nahoru," řekl a zavěsil.
   Otevřela jsem hlavní dveře. Není tu výtah, tak jsem musela po schodech. Slyšela jsem dopadání bot na podlahu. Vadim mi běžel naproti. Asi v druhém patře jsme se střetli.Okamžitě mě k sobě přitiskl, uklidňoval mě. Když se mu to konečně podařilo, vzal mě za ruku a vedl nahoru.
   Zula jsem si boty a svlékla bundu. Namířila jsem si to k němu do pokoje. Naštěstí, jeho rodiče nebyli doma. Vyvalila jsem se na postel a brečela do polštáře. Potřebuju pauzu!! Cítila jsem, jak se vedle mně prohýbá postel pod něčí vahou. Dále na své paži ruku, pohybující se nahoru a dolů. Opravdu nevím, jak se mu to povedlo, ale už jsem nebrečela. Já vím. Musíte si o mně říkat, jaká jsem citlivka, ale já za to nemůžu! Aspoň, že mám Vadima. Jemu se vždycky podaří mě uklidnit. 
   Sundal ruku z mé paže a přemístil mi ji na tvář. Otřel mi poslední slzu svým placem. Otočila jsem se k němu a přitiskla jsem se mu na hruď. Už jsem nebrečela, jen jsem ho chtěla cítit.
   Asi po pěti minutách jsem si sedla a koukla se na něj. Pořád ležel, s úsměvem se na mně díval.
   „Děkuju." Prolomila jsem to ticho mezi námi.
   „Za co?" otázal se. Za co? Za všechno! Vždycky je tu pro mě. Známe se jen týden, ale vím o něm všechno a vím, že mu na mně záleží. Cítím to.
   „Za vše." Usmála jsem se. Úsměv mi opětoval a sedl si vedle mě.

   „Řekneš mi, co se stalo?" Logické, že to chce vědět.
   „Pohádala jsem se s mámou. Potkaly jsme sousedku, která mámě řekla, že si v pátek spal u nás a viděla nás na tom balkóně ráno. Máma si myslí, že spolu chodíme a že jsme spolu spali. To ji vytočilo nejvíc. Říkala, že nemám s nikým nic mít," řekla jsem mu všechno. Kupodivu jsem nezačala brečet.
   „Fajn to chápu. Ale proč ji tak vytáčí, když s někým něco máš? Za chvíli ti bude 16," divil se. To je pravda, jenže on neví všechno. Neví o 'něm'...
   „No víš. Protože..."

Milujte mě!!!!! :D :D Zítra bude další část :) DĚKUJU za všechny ohlasy!!!Vote a koment HODNĚ potěší :3 Je to úžasný! 

-Baya