Někdo navíc... VADAK (probíhá oprava)

15.část - Nesnáším se!

2/3 částí na Štědrý den :3

UPOZORNĚNÍ: Tahle část není moc šťastná :/ Vyskytuje se zde krev.

Změny písma:
To, co děla...
To, co si myslí...
Poznámky autora...

Tak jsem přežila další den ve škole. Kráčela jsem si to k autobusové zastávce. Tam jsem si sedla na lavičku a čekala.

"Eleno." Kdo mě tady teď chce? Otočila jsem pohled směrem k pár hustým keřům, ze kterých ten hlas šel.

"Pojď sem." Ne. nejdu tam.. Hlavu jsem zase narovnala a čekala na autobus.

Stisk na mé paži a potom trhnutí s mým tělem. To si pamatuji. Chvíle chůze skrz nějaké větve a nakonec tvrdý dopad na zem.

Hned, jak jsem se trošku vzpamatovala, jsem si sáhla na bradu, která mne pálila asi nejvíc z celého obličeje. Na mých prstech, krev.

Zvedla jsem pohled a viděla Martina spolu s dalšími dvěma mými spolužáky. Snažila jsem se vstát, jenže to moc nejde, když do vás při každém pokusu někdo kopne. Slzy mi tekly proudem, byla jsem zoufalá.

"Já jsem ti říkal, co se stane, když na mě nebudeš hodná." Martin se ke mě sklonil a rukou mi nadzvedl bradu. Trhla jsem hlavou do strany.

Přes můj šrám na levé tváři jsem cítila štiplavou bolest. Narazila bych svým obličejem na zem, kdyby můj dopad nedobrzdila má ruka, zapírající se o zemský povrch hned vedle mé hlavy.

Někdo kopl do hlíny těsně vedle mne, část zeminy vystřelila na mé oblečení. Snažila jsem se vnímat jen mé slzy, dopadajíc a vsakujíc se do země, dokud úplně neutichl oddalující se smích. Vstala jsem a oklepala se od hlíny.

Slyšela jsem přijíždějící autobus. Spěšným krokem jsem hledala cestu ven z křoví, kterou jsem úspěšně našla.

Nastoupila jsem do autobusu a sedla si za Váďou.

"Bože, Elen, co se ti stalo?" Nejspíš narážel na mé krvavé šrámy na obličeji. Nebudu mu říkat, že je to od větví, které narážely do mého obličeje, zatímco mě můj spolužák táhl někam do křoví.

"Spadla jsem." Věř tomu, prosím.

"Takhle? ty jsi teda nešikovná." Yes!!

.....U VADIMA.....

Váďa mi očistil rány a nezapomněl ani na polibek.

"Hotovo." Prohlásil s úsměvem potom, co se odtáhl a pohladil mne po vlasech.

"Děkuju." Zakřenila jsem se.

"Budeš muset jít." Vydechl.

"Proč?" Vystrčila jsem spodní ret a nasadila psí oči.

"Zítra půjdeme ven jo?" Úplně ignoroval moji otázku. Fajn.. Pokud je to něco, co nemám vědět.

Dala jsem mu pusu a vstávala k odchodu. Váďa mne doprovodil k zastávce, pak odešel jiným směrem.

Dobelhala jsem se domů, kde na mě čekala máma.

"Elen? Jak to vypadáš?" Vymysli si něco Eleno.

"Běželi jsme v tělocviku v parku a já spadla. Už je to dobrý." Na tohle skočit musí!

"Bože můj... Elí." Dala mi pusu na čelo.

Šla jsem do pokoje, kde jsem se vyvalila na postel. Za pár minut, strávených na mobilu do pokoje vtrhla máma.

"Elenko!! Vyšlo to!" Skočila ke mně na postel a objala mě.

"Co vyšlo?" Byla jsem úplně zmatená. O ničem se nezmínila.

"Povýšili mě! Dostala jsem práci v Praze! Za pár dní se stěhujeme. Byt už máme zařízený." Ne, ne, ne, ne!

"Co? NE! Ne, já se nebudu stěhovat!" Vstala jsem z postele a ječela na celé patro.

"Elí, nechápeš to? Konečně budeme mít dost peněz. Budeme žít nový život." Stoupla si na proti mě za ramena.

Školu bych změnila ráda, ale nebudu se stěhovat pryč od Vadima! Utekla jsem pryč z bytu a vyběhla ven na ulici. Přesně jsem věděla, kam běžím. Vždycky jsem tam chodívala plakat. Byl to park, kam jsme se vydávaly s mámou, když jsem byla mladší.

Utíkala jsem k tomu místo se slzami, které se valily z mých očí jako Niagáry.

Zastavila jsem, když jsem viděla, jak na té lavičce sedí Vadim s nějakou holkou a smějí se. Naštěstí si mě nevšimli.

Tohle je na mě moc. Nezvládám to. Rozběhla jsem se zpět domů. Máma doma nebyla. Nevím, kam mohla jít.

Zamkla jsem se v koupelně. Z šuplíku jsem vytáhla věc, kterou jsem chtěla použít už dávno. Žiletka.

Shodila jsem ze sebe mikinu a přiložila onu věc ke svému zápěstí. Koukla jsem se do zrcadla přede mnou.

Zírala jsem si přímo do očí. Očí, plných slz, smutku a zoufalství. Do mých šedých očí, které přesně odpovídaly tomu, jak se cítím.

Mám to udělat? Chci to udělat. Proč vůbec ještě žiju? Nesnáším svůj život. NESNÁŠÍM!

V ten okamžik mi žiletka zajela do kůže. Popotáhla jsem. Znovu a znovu. Vnímala jsem kapky krve, jak stékají po mé dlani až do umyvadla a mísí se s tekoucí vodou. Jakoby všechno špatné odplouvalo společně s nimi.

Zhluboka jsem dýchala. Štípalo to, hodně. Bylo to k nezaplacení. Bolest pomalu ustupovala. Žiletkou jsem znovu trhla a spustil se další potůček krve.

S krví na umyvadlo padaly ještě mé slzy, které jsem v tuto chvíli vůbec nezaregistrovala. Potáhla jsem ještě a ještě na svém zápěstí.

Zamlžilo se mi vidění. Podlomila se mi kolena a já padala k zemi. Byla jsem jako omámená. Jen jsem seděla, opřená o pračku se zakrvaveným zápěstím. Pode mnou se tvořila kaluž krve. A pak jen tma.....

Probrala jsem se, všechno bylo jako před tím. Jen krev už netekla. Navlhčila jsem utěrku a vytřela podlahu společně s umyvadlem.

Obvázala jsem si ruku a šla si lehnout do pokoje. Kolena se mi třásla, vlastně... Celá jsem se klepala. Bolela mne hlava z toho, kolik jsem toho nabrečela.

Usnula jsem.....

Zabijte mě!!! Jsem připravena!!! :'( Ale nějaká akce tam být musí. MIluju vás!!
Vote a koment HOOODNĚ potěší :3 :3

-Baya