Seven Days Of Death

Smrtelné přivítání

Z této události jsem ještě dnes vystrašená. Nikdy bych neuvěřila, že se právě mně může stát něco tak strašného, ale to moc předbíhám. Můj příběh , no spíše noční můra , se odehrál minulý rok. ,,Mamiii...můžu s Týnou na ten tábor ...mamiii prosiiim.'' Ano, přesně takhle zněla má slova. Kdybych tenkrát věděla, co se na tom táboře stane, nikdy bych tato slova ze svých úst nevypustila. S Týnou, mojí nejlepší kamarádkou, jsme se rozhodly, že se vydáme na tábor. Po úmorném přemlouvání našich rodin jsme na konec obě rodiny přemluvily. Je tu den před odjezdem a Týna stejně jako já balí věci do velkého kufru. Nemohu ani dospat, jak se těším na ten výlet. Ráno jsem se pořádně nasnídala, umyla,oblékla, vyčistila si zuby a čekala jsem před domem na Týnu. Jelikož je Týna moje sousedka, přišla za mnou téměř okamžitě. Hned jsme si začali říkat, co všechno tam budem dělat. Z mlhy už byli vidět světla autobusu, jak si pro nás jede. Ještě poslední pusa, poslední ,,ahoj'' a naše cesta mohla započít. V autobuse jsme se seznámili s Anetou, Eliškou, Petrem, Michalem a Filipem. I když jsme se znali jen krátce, Filip mě okamžitě zaujal. Cesta byla u konce a před táborem nás vítali vedoucí. První den bylo v plánu seznamování, opékání špekáčků a spaní pod stanama. Celkem nás na tábor přijelo 14. Po dostatečném seznámení jsme si sedli kolem ohýnku a opékali buřty. S Týnkou jsme se předháněli kolik jich každá sní. Dostatečně plní jsme se všichni zavrtali do svých spacáků a šli jsme spát. Asi okolo dvou hodin nás probudil pronikavý, dívčí hlas. Všichni se probudili. Dva vedoucí šli přímo za oním hlasem a další dva nás uklidňovali. Ten křik opravdu patřil dívce. Jmenovala se Lucie a byla z nás nejstarší. Když vedoucí nedávali pozor, vykoukla jsem nenápadně ze stanu a uviděla, jak před lesem, u kterého jsme stanovali sála Lucie a byla celá poškrábaná, oblečení měla roztržené, vlasy rozcuchané a celá se chvěla. Vedle ní stál Roman, jeden z vedoucí a volal lucčiným rodičům, aby si pro ni přijeli a druhý vedoucí Lucii utišoval. Najednou cítím jak mi někdo pokládá ruku na rameno. ,,Terezo!",leknutím jsem zaječela. Díky bohu byl to jen náš vedoucí. Vtáhl mě do stanu, zabalil do spacáku a začal nám vyprávět pohádku. Když jsi už myslel že spíme, vrátil se ke zbylím vedoucím, kteří stáli venku. Mezitím si lucčini rodičé dojeli pro Lucku. Slyšela jsem, jak si vedoucí povídají, a i když jsem věděla, že bych měla spát stejně jsem položila své ucho na dveře stanu a poslouchala. Vedoucí říkali, že prý Lucii něco neznámého odtáhlo do lesa a chtělo ji znásilit. Dále jsem zaslechla, že to Lucii, která neznámému stvoření utekla , pronásledovalo. Roman ještě dodal: ,, to je tehle mesíc již podruhé, co s tím budeme dělat?'' Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Bylo to, co jsem právě slyšela opravdu reálné, a nebo si jen vedoucí připravili, né až tak zábávné uvítání?