Seven Days Of Death

Útěk

Tuto noc jsem já a mé dvě spolubydlící ztávili v chatce u vedoucí, která byla natolik velká, že jsme se tam vešli i my. Celou noc jsem si v duchu říkala, jestli je to možné, jestli se to opravdu děje. K ránu už jsem byla pevně rozhodnutá, že hned po snídani zavolám otci, aby si pro mě přijel. Konečně jsme se šli všichni nasnídat. Jak jsem se tak ládovala obloženým rohlíkem, došlo mi, že chybí další dva lidé. Okamžitě jsem se zeptala vedoucí, kde jsou. Odpověděli, že se jim udělalo špatně a odjeli domů. Po snídani si mě Tomáš, další z účastníku zájezdu, vzal stranou. Řekl mi, že prý před Soňi a Julii, holky,které údajně odjeli,  chatkou, bylo také napsáno mrtvými brouky ODEJDĚTE. Děvčata, se, ale rána nedožila. Tom mi řekl, jak slyšel, že jim někdo oddělil hlavu od těla. V tu ránu mi proběhl mráz po zádech. Odběhla jsem si do chatky pro mobil, abych zavolala tátovy,  ale mobil byl vybitý. Požádala jsem Toma, jestli by mi nepůjčil jeho mobil. Když přišel, viděla jsem, že v ruce žádný mobil nenese. ,,Můj je taky vybitý'',řekl Tom. Bylo mi to divné. Jeden bych ještě pochopila, ale dva to už bylo divné. Požádala jsem tedy o zapůjčení od ostatních dětí. Oni je však měli taky vybité. Co mohlo zbůsobit, aby se všem na táboře z nenadání vybili jejich mobily? Hlava mi to pořád nebrala. Bohužel při noční bouři spadl na elektrické vedení strom, a tak jsem si svůj mobil nemohla nabít. Jelikož celý den nepřetržitě pršelo, zůstali jsme v táboře. Všichni jsme se sešli v jídelně, která sousedila hned s naší chatkou a probírali jsme nový program na dnes. Roman a Martin odjeli do města pro jídlo, jelikož nakupování potravin bylo na seznamu dnes. V jídelně s námi zůstala Marie a Eva. Když Marie s Evou odešli do jejich chatky pro společenské hry, navrhla jsem,že o poledním klidu, když vedoucí většinou spí utečeme. Souhlasila se mnou Týna, Eliška, Michal, Petr, Filip a Tom . Ostatní chtěli prý zůstat. Po nějakých společenských hrách a obědě přišel náš čas. Ještě jsem se ujistila, že všichni vedoucí jsou zaneprázdněni a vrhla se na svůj plán. Bohužel nikdo z nás si nepamatoval cestu, a tak jsme se vydali náhodně. Počas cesty jsem se stále ujišťovala, že to byl dobrý nápad. Už se blížil večer a my jsme šli zrovna temným hustým lesem. Vzpomněla jsem si na slova pana Horáka. A jak jsem si to tak říkala stále a stále dokolo ve své hlavě, modlila jsem se, abychom co nejdřív opustili tento les a našli někoho hodného kdoby nás u něj nechal přespat. ,,Já mám hlad'', řekl Tom. ,,Já taky'', přidali se ostatní. Vyndala jsem z batohu nějaké jídlo, které jsem vzala a všichni jseme se najedli. Najednou jsem uslyšela podivuhodné zvuky jakého si děsivého jekotu. Ano, i na tohle si vzpomínám. Pan Horák mi totiž ještě zdělil, že Vertillové, tak pojmenoval pacienty závislé na Peniebelle, vydávají podivuhodné výkřiky. V té chvíli se ve mně něco hnulo. Raději jsem uchopila silnější větev ležící u mé pravé nohy.  Všichni se na mě nechápavě podívali. Byl čas zdělit jim, co nevědí. Pověděla jsem jim přesně to, co mně pan Horák. Pro jistotu jsme se všichni ozbrojili a šli celý vyděsený dál. Jelikož pršelo, cesta nebyla snadná, ale i tak jsme pokřačovalí dál.