Seven Days Of Death

Petr

Viděla jsem jak se Aneta choulí do klubíčka na zem a po tváři jí tečou potoky slz. Tomáš už pomalu stiskával spoušť, když jsem zařvala ,,né.'' Nechápavě se na mne podíval a zeptal se, co je.

Odpověděla jsem mu, že musí existovat určitě jiný způsob, a že by něco, o kousnutí od Vertilla mohlo být zapsáno v tom diáři.

Jak jsem tak pročítala každou stránku, každý odstavec, každé slovo i slabyku v hlavě mi znělo jen to jediné. Anetin pláč.

Pokoušela jsem se co nejrychleji najít něco, co by Anetě mohlo zachránit život. První stránka nic. Druhá nic ani na té třetí nic o kousnutí od Vertilla nebylo. Už jsem byla skoro na samém konci knihy a čím víc jsem se k němu přibližovala, tím víc klesala moje naděje v zachranu Anetina života.

,,Nedá se nic dělat'', řekl Tomáš a znovu namíři zbraň proti Anetě, která se opět velmi rozplakala. ,,Mám to'', vyhrkla jsem. ,,Kousnutí od Vertilla. Když vás Vertillo kousne, může vás rozbolet hlava a můžete mít i mžitky, ale to po krátké době zase zmizí.'' Řekla jsem to ostatním a všichni jsme se začali radovat z toho, že se Aneta nepromění ve Vertilla, a že ji díky tomu nebudeme muset zabít.

Popadla jsem Anetu za ruku, zdvihla jí a co nejvíce ji objala. ,,Jsem ráda, že se ti nic nestane'', pošeptala jsem jí do ucha a viděla jsem ja se jí rozzářil úsměv na tváři.

,,Ale hlídej te ji. Kdyby se s ní cokoliv stalo, okamžitě mi dejte vědět'', dodal Tomáš a naše cesta mohla dál pokračovat. Když jsme konečně dorazily na místo, kam Petr dopadl zjistili jsme, že tam není. Ještě jsme se ujistili, že Petr opravdu zmizel a vydali jsme se ho znovu hledat. Vešli jsme do jakého si kamenného tunelu. Konec tohoto tunelu byl ozářený nějakým světlem, a tak jsme mohli zpozorovat, že na jeho konci někdo je.

Byla to nějaká osoba, pomalu se přibližující přímo k nám. Když už nás od přímého střetu dělilo jen pár desítek metrů zjistila jsem, že ta neznámá postava byl vlastně Petr. Byla jsem nesmírně ráda, že se Petrovi nic nestalo a hlavně, že žije. Všichni jsme mu padli do náruče a vítali jsme se s ním, jako bychom ho snad rok neviděli.

Po šťastném shledání mohla naše cesta z této bohem zapomenuté díry začít. Jak jsme tak šli tím tunelem, jako předtím Petr, z ničeho nic chytlo něco Elišku za nohu a nechtělo jí to pustit. Leknutím až zaječela.