Seven Days Of Death

Krvavé Varování

Druhý den ráno se už o tom, že Lucka odjela nikdo nebavil. Vydatně jsme se nasnídali,připravili jsme se a vyrazili na dnešní program. Dneska jsme měli v plánu jít do vedlejšího městečka, kde bychom měli strávit tatřka celý den. Městečko bylo od naší samoty vzdálené jen pár kilometrů, a tak jsme tam byli hned. Po příchodu jsme se nasoukali do malé místnůstky, která byla umístěna v místní radnici a čekali jsme co se bude dít. Asi po pěti minutách jsme zaslechli boty pomalu se šourající po dlažebné chodbě. Když jsme se ohlédly komu tyto kroky patří, byl to starý, shrbený stařec  pomalu se přesouvající do čela místnosti, kde měl připravenou židly. Posadil se a začal nám vyprávět o minulosti města, ve kterém jsme zrovna byli. Počas vyprávění se mi stařec jevil normální až do doby než se zmínil o jisté nemocnici. ,,Před 40 lety zde fungovala nemocnice, ve které....'',,No myslím, že to pro dnešek stačí'',vpadl mu do řeči Martin-další z našich vedoucí. Stařec se na nás nechápavě podíval a než stihl cokoliv podotknout, opět mu Martin vpadl do řeči:,,Tak děti poděkujeme panu Horákovi, za zpříjemnění dne a rozloučíme se.'' Pan Horák už byl na odchodu, když ho vedoucí zastavili a pověděli mu důvod, proč ho přelušili. Zeptala jsem se jestli se mohu odebrat na záchod. To však nebyla ta záminka. Běžela jsem rychle, abych ještě zastihla pana Horáka. Toužila jsem totiž po informacích o dávné nemocnici. Pan Horák mi vše pověděl. Dozvěděla jsem se, že to nebyla normalní nemicnice, jako se na první pohled zdáli. Pod rouškou nevinosti, se ale skrývala děsivá pravda. Nemocnici využívali jako pokusnou zkušebnu léků. Podávali vězňům nejrůznější pilulky. Nejstrašnějši ze všech pilulek však byla Peniebella. Zbůsobovala druh jaké si mutace vyvolanou vypadáváním vlasů, nadprůměrným růstem kostí a to hlavně v místech stehna a paží dále pak délka nehtů, která se pohybovala okolo 15-20cm a byli ostré jako břitvy, jako posledním jevem bylo vychrtlé tělo a žebra trčící z něj. Pan Horák vyprávěl, že se tahle ,,akce'' nějak zvrkla a pacienti užívající Peniebellu se na tomtu léku stali závislí. V Penibelle byli dvě věci, které v žádné jiné pilulce nebyli. Jedna z nich byla lidska krev. Druhou složkou bylo cosi neznámé a právě ono podněcovalo touhu po krvi. Díky těmto látkám pacientu získali nadlidskou sílu. Vybaveni touto schopností vylomili mříže a zabili každého kdo se jim připletl do cesty. Z těchto slov mi vyběhla husí kůže. Poděkovala jsem a vrátila se ke skupině. Po zbytek dne jsem tuto myšlenku nemohla dostat z hlavy. Už byl večer a já se nemohla dočkat až se zavrtám do své peřiny. V noci mě oprobudil silný déšť, který zprudka narážel do střechy naší chatky. Nevím proč, ale podívala jsem se na zem a viděla, jak nám zatéká do chatky. Nebyla to, ale normální voda ta naše byla rudě zbarvena. Okamžitě jsem zbudila Týnu a Elišku a všichni jsme vyběhly ven. Zavolali jsme vedoucí, kteří díky bohu hned přišli. Když jsme se šli podívat zpátky do naší chatky, uviděli jsme něco pódivuhodného. Před naší chatkou bylo z mrtvých brouků napsáno ODEJDĚTE. Vylekali jsme se, ale vedoucí se nás pokoušeli uklidnit. Když si to tak přehrávám v hlavě vzpomínám si ještě, že asi jednu hodinu před tímto jsem z okénka, které máme v chátce viděla jakousi osobu, která se téměř dokonale shodovala s popisem od pana Horáka