Seven Days Of Death

Nemocnice

Další výkřik. Začali jsme se bát čím dál tím víc. V šeru jsem uviděla obrysy nějaké budovy. Všichni jsme se ji vydali vstříc. Jelikož byly dveře zavřené, museli jsme je otevřít tak, že jsme jimi, protože byli skleněné prohodili kámen a otevřeli si z druhé strany. Všichni jsme rychle zaběhli do budovy a zabouchly za sebou dveře. Na chvíli jsem pomyslela, jestli to není ta nemocnice, o které mi řekl pan Horák, ale v tu dobu mi to bylo celkem jedno. Vytáhla jsem z batohu dvě baterky. Jednu jsem si nechala já a druhou jsem podala Tomovi. Uvtořili jsme dvě skupiny. Se mnou šla Týna, Filip a Petr. Eliška a Michal šli do party s Tomem. Domluvili jsme se, že cokoliv co by se nám mohlo hodit vezmeme s sebou, a pak až prozkoumáme celou budovu se setkáme a půjdeme společně dál. ,,Počkej'', zastavila jsem ještě Toma. Vytáhla jsem si vysílačky, které jsem vzala z jedné hry, kterou donesla Marie s Evou a podala jsem jednu Tomovi. ,,Kdyby se cokoliv dělo, dej mi vědět'', dodala jsem. ,,Jasně'', odpověděl Tom a vydal se na opačnou stranu než já. Po pár minutách jsme uslyšeli další výkřik. V ten moment jsem si vzpoměla, že jsem Tomovi zapomněla říct tu nejdůležitější věc. Okamžitě jsem vytáhla vysílačku a modlila se, aby nebylo pozdě. ,,Tome, Tome slyšíš mě.'' ,,Ano Teri, co se děje.'' V tu ránu mi spadl kámen ze srdce. ,,Zapoměla jsem ti něco říct. Když uvidíš Vertilla, hlavně se nehýbej. Pan Horák mi řekl, že po těch lécích jsou téměř slepí, a tak jestli se nebudeš hýbat ti nic neudělají.'' ,,Jo dobře, díky a zatim čau.'' Pro jistotu jsem si nechala vysílačku v ruce. Najednou jsme přišli do nějaké místnosti. Trochu to připomínalo kancelář. Napadlo mě, že zde bude určitě něco, co později využijem. Okamžitě jsme začali vše prohledávat. ,,Haloo, všichni sem'', zavolal na nás Petr. Našel jakési spisy, ve kterých byli informace o pacientech užívajíci Peniebellu. ,,Den první: žádné změny nepozoruji. Pacienti jsou jen více podráždění. Den dvacátý: pacientům začali vypadávat vlasy, prodlužovat se kosti stehení a pažní a začali hůře vidět. Den čtyřicátý: pacienti získali nadlidskou sílu, jejich nehty se nevídaně prodloužily a zostřely. Po týdenním krmení zabil jeden z pacientů krmiče uřiznutím hlavy.'' Pokračovali jsme raději dál v pátrání. Znova ten hrozný výkřik. Podívala jsem se z okna jestli už vychází slunce, aby jsme se mohli vydat na cestu. To, co jsem viděla mě provázelo po zbytek mého života. Poprvé jsem viděla Vertilla. Ve svých rukách držel něco připomínající lidské tělo. Nemohla jsem uvěřit byl to náš vedoucí Roman. Zničeho nic se Vertillo otočil na nás. Potichu jsem řekla, ať se nikdo nehýbe. V odrazu oka jsem viděla jak jsou všichni vyděšení. Vertillo se pomalu přibližoval k oknu až nás dělilo od přímého střetu pouze ono okno. V tu chvíli jsem myslela, že snad zkolabuju. Naštěstí Vertillo popadl svou oběď a utekl hluboko do lesa. Tentokrát jsme měli štěstí. Pokračovali jsme dál v pátrání. Přišli jsme do jedné místnosti a opatrně nakračovali. Najednou jsem ucítila bolestivou ránu. Někdo mě uhodil do hlavy. Po chvíli bezvědomí, jsem se ale probudila. Nademnou stál Tom a moc se mi omlouval. Zvedla jsem se a zeptala se ho, proč mě uhodil. ,,Myslel jsem si, že jsi Verillo.'' ,,Cože?",odpověděla jsem mu. ,,Opravdu se moc omlouvám'' ,,Dobrý, a co jste našli?", zeptala jsem se. V tu chvíli jsem si ani neuvědomila, že Michal chybí. ,,Našli jsme něco, co by se nám mohlo hodit'', a ukázal mi vše co našel. ,,A kde je Michal?", zeptala se Týna. Dozvěděli jsme se, že Michal nechtěl poslouchat Tomáše a vydal se vlastní cestou. ,,Když už jsme se takle setkali, mohli by jsme jit dál společně'', navrhla jsem. Prvních pár minut se mi po té ráně strašně motala hlava, avšak zachvíli se to zlepšil. Už jsme prozkoumali skoro celou nemocnici, ale to nejhorší na nás čekalo na samém konci.