VAMPÍŘI

PROLOG

Můj otec se zabil při autonehodě a od té doby žiji s matkou sama v Núbii. Moje matka, ale v mých šestnácti letech vážně onemocněla a o dva měsíce později zemřela.

Před tím, než moje matka zemřela, řekla mi, že se o mě postarají její staří známý. Nevěděla jsem, kdo to je, ale věřila jsem matce a po její smrti jsem se řídila jejími instrukcemi.

Vyndala jsem krabici pod matčinou postelí, sbalila si věci a jela na letiště. Koupila jsem si letenku do Tokia a čekala na svoje letadlo.

V šest ráno letadlo přistálo v Tokiu a já si zavolala taxi. Dala jsem mu adresu a pozorovala okolí Tokia. Po asi dvou hodinách jsme vyjeli z města a ještě asi hodinu trvalo, než jsme dorazili do mého nového domova.

Ještě jednou jsem mi přečetla matčiny instrukce:

Kdyby se mi náhodou něco stalo, vím, že se o tebe nemá nikdo postarat. Proto jsem ti nechala krabici s nezbytnými věcmi, pokyny a penězi. Sbal si kufry a na letišti si kup lístek do Tokia. Na místě si vezmi taxi a jeď na adresu uvedenou na druhé straně. Silnice dál nevede, takže budeš muset jít chvíli lesem. Až tam dojdeš, dej jim dopis v zelené obálce a buď hodná. Jsou to velice zvláštní lidé a ničeho se neboj, ať se děje cokoliv. S láskou tvoje matka.

Dále v krabici byl dopis v zelené obálce, kterou jsem měla dát svým hostitelům, několik fotek mojí matky se mnou i mě samotné, na té nejstarší mi byly dva měsíce. Je to jediná fotka, na které je i můj otec. Byla to jediná památka na něj. Dále tam byl matčin přívěšek. Bylo to takové srdíčko. Dále růžový křížek, a i když moje matka nebyla věřící, zdědila ho po své matce a byl pro ni hodně důležitý. S peněz, které mi matka nechala, mi zbylo už jenom na taxi. Měla to dobře naplánované moje matka. Matka vždycky s penězi uměla zacházet. Pracovala v bance a vždycky měla nějaké rezervy. Dokonce mi v krabici nechala dvě karty. Jednu mojí a jednu její, která se po její smrti přidala k mému vlastnictví. A nakonec v krabici byla rudá růže. Nejoblíbenější květina mojí matky. Nikdy jsem to nechápala. Ta růže byla živá, a i když v krabici byla od tátova pohřbu, neuschnul na ni ani jeden list.

Konečně jsme dojeli na místo, a já řidiči zaplatila za cestu. Bylo to přesně, kolik mi zbylo.

Konečně jsem vystoupila a se svými dvěma kufry a jednou taškou přes rameno jsem se rozhlédla po okolí.

Viděla jsem cestu lesem, tak jsem se po ní vydala. Po pěti minutách jsem dorazila na místo. Čekala jsem hodně, ale nic takového.... 

Tady je nová povídka. Doufám, že se bude líbit a že Vás neodradím, už během začátku. 

Veselé Vánoce a šťastný nový rok Vám všem.