VAMPÍŘI

KAPITOLA 27

„Na to, že tě srazilo auto, se ti nic moc nestalo," zavtipkoval Laito, když jsem se vrátila z nemocnice domů. „Kdy půjdeš do školy?"

„Zítra, teda spíš pozítří, a pokud se zeptáš na brigádu ta za týden," šla jsem nahoru, abych si lehla do postele a spala. Ne že bych neměla dost spánku v nemocnici, ale z té ztráty krve budu pár dní unavená.

„Mimochodem máš hezký vlasy," až teď jsem si něco uvědomila. Od malička si rovnám vlasy, protože jsem je nechtěla mít takové, jaké je měla moje babička. Chtěla jsem je mít rovné jako moje maminka. Jedno narovnání mi vydrželo tak týden, ale poslední dobou jsem na to zapomněla, takže se mi vlasy vrátili do normálního tvaru, jemně vlnitých černých vlasů. „Hodí se k tvým tmavým očím."

„Díky, ale nezvykej si. Zítra si je zase narovnám," chtěla jsem už jít, ale on musel tu konverzaci prostě více prodlužovat.

„To by byla škoda. Vypadáš v nich líp než v rovných."

„A když už ode mě konečně odejdeš? Chtěla bych už zase bydlet sama."

„Nemyslím si, já tady budu bydlet, dokud tady bude Shu a ten se jen tak odejít nechystá, takže bys mi měla najít pokoj," to by mě zajímal kde.

„Nemám. Poslední volný pokoj si zabral Shu, takže budeš muset spát na gauči, kde jsi byl do teď."

„A nemohl bych spát ve tvém pokoji? Se mnou by ses určitě nenudila," upíři mají prý dobrý sluch, ale u těchto silně pochybuji.

„V žádném případě. Tohle je můj dům a budou se tady dodržovat moje pravidla, pokud s tím máš problém, tak se odstěhuj!"

„Tak fajn, ten gauč bude zatím stačit, ale co když přijde ještě někdo jiný? Kde ubytuješ jeho?" ten si nedá pokoj.

„Země je dost velká. Tam se vejde hodně lidí. Takže?"

„Vyhrála jsi, ale je to naposledy," to si myslíš jenom ty, ale asi mě bude pořád otravovat, dokud mu nějaký neseženu.

Buď ho nechám bydlet v mém pokoji, nebo v matčině nebo vyklidím otcův. Teď mi připadá jako nejlepší nápad nechat ho na gauči, ale bylo by to ode mě špatné. Sakra zase to svědomí. Tak mu teda nechám svůj pokoj, věci z matčina pokoje přestěhuji k otci a budu spát v jejím pokoji. Přece jenom nemůžu tady nechat nějaký pokoj jenom kvůli památce. Musím za minulostí udělat tlustou čáru a začít od začátku.

Když teď budu muset být pár dní doma, uvolním jeden pokoj, kdyby přišel na návštěvu někdo další. Nejdříve jsem šla do matčina pokoje. Jednoduchý na bílo natřený pokoj s fialovým pruhem a bílým nábytkem. Bílé povlečení také s fialovým pruhem jako stěny. Stůl s počítačem a nástěnkou a houpací křeslo uprostřed. Mamka si vždycky zakládala na pevném řádu. Nic nikdy nesmělo být na špatném místě, proto jsem taky všechno vždycky našla. Měla jsem sice k ní úctu, ale rozhodla jsem se, že si nechám některé její oblečení a boty. Měli jsme stejnou velikost bot, takže jsme boty stejně vždycky měly napůl.

Vybrala jsem si dvoje šaty, jednu sukni a dvě bílé košile. Zbytek oblečení jsem odnesla do skříně, kdy měl oblečení i otec.

Na stolek u matčiny postele jsem položila krabičku s náhrdelníkem ve tvaru srdce a růžovým křížkem. Na stůl jsem položila rodinou fotografii a šla si pro svoje vědci. Po několika hodinách jsem konečně měla všechno na svém místě. Svoje oblečení urovnané ve skříni, učebnice v šuplících u stolu. Na zemi u stolu položenou tašku do školy a na skříni pověšenou sukni a sako do školy.

Ty mi necháš svůj pokoj?" ušklíbl se Laito, když jsem přišla dolů, dát si něco k jídlu.

„Nechci se s tebou už rozčilovat a ty odtud stejně v nejbližší době neodejdeš, takže si nech můj starý pokoj.

„To je od tebe tak milé, že sis dělala škodu, alespoň vidím, že ti na mě záleží," tu ironii by si občas mohl odpustit.

„Moc si fandíš," řekla jsem a šla si konečně udělat něco k jídlu.

Konec starého - začátek nového života. 

POSLEDNÍ TŘI KAPITOLKY + EPILOG A JE TU KONEC. 

DĚKUJI ZA 2K PŘEČTENÍ A DĚKUJI ZA VŠECHNY HLASY A KOMENTÁŘE. :D DĚKUJI MOC. :D